Zpět na medailonky

plukovník gen. štábu Luboš Novák



Předválečná léta.

Luboš Novák se narodil v Třebíči 15. prosince 1911 v rodině gymnaziálního profesora Jindřicha Nováka. Po maturitě na třebíčském gymnáziu se od září 1931 stal posluchačem Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. V roce 1933 byl vyřazen jako poručík. Nastoupil k hraničářskému praporu č. 9 v Rimavské Sobotě jako velitel čety a dosáhl zde hodnosti nadporučíka. Po Mnichově a po zřízení slovenského státu, se vrátil k rodičům do Třebíče, kde našel zaměstnání jako úředník u cenového úřadu. Než odešel ze Slovenska. se v červnu 1939 oženil se Slovenkou Vladimírou Hanesovou. Na pozvání jejích rodičů odejel z protektorátu na Slovensko. V Rimavské Sobotě 17. 12. 1939 překročil hranice ČSR.

 

Válečná léta.

Přes Budapešť a Bělehrad se Luboš Novák dostal do Marseilles, kde 15. 4. 1940 vstoupil v Agde do čs. zahraniční armády.Byl zařazen k2. čs. plukupod velením generála Satorieho.

Zúčastnil se ústupových bojů ve Francii. V Agde se sešel se svým bratrem Milošem, který rovněž odešel do zahraničí. Po pádu Francie se se svou jednotkou dostal do Anglie. Ve Velké Británii byl od 15. 6. 1940 zástupcem velitele 2. roty 1. pluku. Dne 7. 3. 1941 byl povýšen do hodnosti kapitána. Po absolvování kursu pro velitele oddílů, absolvoval v letech 1942-1943 Vysokou školu válečné akademie ve Skotsku. Po jejím ukončení byl již v hodnosti štábního kapitána v červenci 1943 odeslán spolu s dalšími 8 důstojníky do SSSR k 1. čs. samostatné brigádě. Do Novochoperska, kde se připravovala k nasazení do boje, dorazili 7. září. Cesta byla ve válečných podmínkách komplikovaná. Důstojníci museli putovat, přes Belgické Kongo, Súdan, Egypt, Palestinu, Sýrii, Irák, Teherán do Moskvy.

V SSSR byl L. Novák v září 1943 jmenován přednostou operačního oddělení brigády ( t. j. náčelníka štábu 1. čs. samostatné brigády), se kterou se zúčastnil bojů o Kyjev.

O boji 1.čs. samostatné brigády o Kyjev napsal L. Novák svému bratrovi do Anglie v dopise z 29. listopadu 1943 po osvobození města:

.

„...Dne 30 září se počíná brigáda nakládat a v 8 ešelonech odjíždí na frontu. Jedeme přes Voroněž (ani jeden dům celý), Kursk, Bachmač , do Priluk, kde vykládáme. Tratě i nádraží jsou bleskurychle obnovována i přes stálé bombardování Němců, doprava je poměrně velmi rychlá. Přeprava jde tedy podle plánu, až na neštěstí, jež stihlo 3. ěšelon ( dělostřelecký oddíl). Byl zbombardován a měl těžké ztráty (114 mrtvých a těžce zraněných). Tedy 12. října konečně přijíždí ešelon do Priluk, odkud byl poslán pochodem do prostoru soustředění brigády Nový Bykov – Petrovka) .

Po soustředění celé brigády nastupuje přesun do lesa východně Svarmě, odkud pak v noci na 24. října se přepravuje částečně na pontonech a částečně po mostě na maličké předmostí, které Rusové drží na pravém břehu Dněpru.

Zajímavé bylo to, že pro silnou leteckou činnost Němců Rusové most při svítání rozebírají a na noc opět skládají. Na druhé straně Dněpru jsme se měli soustředit v lese západně Ljutěž a já sám s automatčíky jsem byl poslán již v noci na 23. října s úkolem rekognoskovat cesty a prostor soustředění. Po příjezdu na místo jsem prožil vlastně první opravdové válečné zážitky na sovětské frontě.

Les určený jako prostor soustředění brigády, byl jen asi 2 km od fronty a téměř stále pod řídkou dělostřeleckou palbou. Stop po těžkých bojích před několika dny byly ještě spousty..., mrtvých Němců jen v našem prostoru celé stovky. Vesnice z okolí byly již jen na mapách, v terénu z nich nebyly mnohdy už ani nejmenší zbytky. Zde v těchto lesích byla tedy naše brigáda jako záloha velitele 36. armády a měla za úkol protiútočit v několika směrech. Hned po příchodu do lesa se celá brigáda důkladně zakopala, nadělali jsme si celkem pohodlné zemljanky, zakopali auta i koně.

V té době se urychleně připravoval útok na Kyjev. Útok byl zahájen 3. listopadu v 9.30 hod. po těžké dělostřelecké přípravě, které se zúčastnilo i naše dělostřelectvo. Až po spuštění ofenzivy se zdálo, že přece ještě mají Němci leteckou převahu, ale při spuštění ofenzivy bylo nebe pokryto „šturmoviky“ a „jastrabky“.

Jedinečným dosud v historii této války bylo užití množství dělostřelectva: ve směru hlavního náporu na Kyjev bylo užito 350 děl na 1 km a to nepočítaje v to minomety, „kaťuše a “andruše“ (zvláštní raketové minomety s hrozným účinkem – nejobávanější zbraň na frontě)

První den ofenzivy brigáda byla ještě na místě jako záloha a při provádění rekognoskace jsem málem padl i s velitelem brigády plukovníkem Svobodou Němcům do rukou. První den se totiž bojovalo v hlubokých lesích a situace byla hodně nepřehledná.

V noci na 5. listopad jsme dostali rozkaz k útoku v prvním sledu ve směru hlavního náporu armády. V 9.00 hodin jsme začali zaujímat východiště na okraji lesů a po dělostřelecké a letecké přípravě jsme vyrazili k útoku. Velitel brigády se mnou a s přednostou 2. oddělení ( L. Engelem) , s radiostanicí a telefonním rojem vyrazil ihned za pěchotou (pěšky) a řídil osobně útok – nebyl vůbec k udržení a chtěl být v Kyjevu první (to se mu také povedlo), takže jsme několikrát vlezli do minometných a dělostřeleckých paleb , řízených na první sledy pěchoty a tanků.

Při zahájení útoku byl nepřítel doslova rozmlácen dělostřelectvem,“kaťušemi“ letectvem a minomety, takže útok šel velmi rychle. Později však,kdy tanky na čas odstály na protitankovém rovu, útok se zpomalil a Němci v pevnůstkách na předměstí Kyjeva pálili, přesto jsme však byli první a ztratili oba sousedy na křídlech, kteří se opozdili. V tu dobu již bylo zřejmé, že Němci Kyjev vyklizují a s večerem se rozlehly příšerné výbuchy destrukčních prací Němců ve městě... Vzplanuly takové požáry, že bylo jako ve dne.

V noci došel rozkaz k zahájení pronásledování a čištění vnitřního města ihned. Vypustili jsme na pravém (vnitřním) křídle tanky a hned za nimi jsme šli s velitelem brigády my. Osobně jsme prohlíželi – vyzbrojení automaty a granáty – osobní nádraží Kyjev, které bylo celé, jak jsem zjistil, podminováno a rozebráno, dokonce kolejnice odmontovány a odvezeny, avšak jen zčásti zničeno (nestačili). Němci v té době již vůbec nebojovali, snažili se zachránit. A tak když jsme to viděli, nasedli jsme klidně do aut a jeli za našimi tanky až k Dněpru, kde při prvním svítání jsme se procházeli po břehu. Podařilo se nám opravdu to, po čem velitel brigády toužil, že jsme byli v Kyjevě první.

S rozedněním se pak počali objevovat obyvatelé, kteří v té hrůze byli zalezlí po nejnemož- nějších úkrytech a dírách. První se na nás dívali podezíravě (měli jsme anglické battle-dressy), ale jak poznali, že jsme Češi, nastaly opravdu dojemné, někdy srdcervoucí scény. Volali na nás „Naši osvoboditelé, a nosili všechno, co stačili před Němci ukrýt. Byli šťastni přesto, že Kyjev byl celý rozbit a v plamenech.“

S brigádou se zúčastnil Luboš Novák bojů o západní Ukrajinu. Za hrdinství a statečnost v bojích u Bílé Cerkve a Žaškova obdržel třetí Čs. válečný kříž a Čs. medaili Za chrabrost (první obdržel za boje ve Francii, druhý za Kyjev). Na Slovensku se po 5 letech sešel s manželkou Vladimírou a jejími rodiči. Vladimíra se zúčastnila Slovenského národního povstání a její otec byl županem povstalecké Bánské Bystrice. Po porážce povstání celá rodina Hanesova odešla do hor.

Škpt. Luboš Novák byl od 25. 11. 1944 jmenován přednostou 3. oddělení štábu Velitelství osvobozeného území v Chustu na Podkarpatské Rusi. V té době trpěl zdravotními problémy.

Od 17. 3. 1945 byl ustanoven zástupcem velitele motorizované skupiny Ministerstva vnitra, podílel se na zajišťování a ochraně majetku osvobozovaného území.

 

Poválečná léta.

Po osvobození sloužil Luboš Novák na ministerstvu národní obrany v Praze.25. 5. 1945 byl povýšen do hodnosti majora a 1. 8. 1945 do hodnosti podplukovníka a nastupuje do třetího ročníku Vysoké školy válečné v Praze. V polovině července 1946 ukončil Vysokou školu válečnou a 11. 1. 1946 byl povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Zůstává na škole jako profesor na stolici operačního umění. Od roku 1948 měl závažné zdravotní problémy, které vedly k několika hospitalizacím v Ústřední vojenské nemocnici v Praze a které souvisely s jeho onemocněním již na frontě.

Po válce se manželům Novákovým narodil syn Boris a dcera. Luba.

Dne 31. října 1957 byl plk. gšt. Luboš Novák v rámci reorganizace přeložen do zálohy. V civilu nejdříve nastoupil na několik měsíců jako dělník Státní traktorové stanice pro půdní úpravy v Praze a několik měsíců pracoval v Kovoslužbě jako kontrolor hasičských přístrojů. Začátkem roku 1960 prodělal těžký srdeční infarkt a od února 1960 byl v invalidním důchodu. Na následky dalšího infarktu zemřel dne 20. dubna 1969.

 

Vyznamenání:

3 x Čs. válečný kříž 1939

Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem

Čs. vojenská medaile Za zásluhy I. stupně

Čs. vojenská pamětní medaile se štítky F-VB-SSSR

Za zásluhy o obranu vlasti

Dukelská pamětní medaile

Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR

Sovětský řád Rudé hvězdy

Medaile Za Vítězství nad Německem

Medaile Za Osvobození Prahy

 

Autor:

 Jaroslav Mejzlík, „Novák Luboš, plukovník gšt.“ Naši krajané v boji za svobodu, Občané Třebíčska v zahraničním odboji 1937– 1945, vyd. ČSOB Třebíč 1997, s. 105 – 108. a údajů VHA.

 

Autor: Jaroslav Mejzlík