Zpět na medailonky

plk..Josef Toušek

Volyňský Čech, bojoval u Sokolova, v Kyjevě, v KDO, osvobozoval Ostravu
        V armádním sboru bojovali i 2 jeho bratři a sestra

Předválečná léta.
    Josef Toušek pocházel z české rodiny na Volyni. Předci jeho otce pocházeli od Vysokého Mýta z Dobřichovic, matky od Jičína z Hradištka. Na Volyň se přestěhovali v r. 1871, kde založili obec Huleč Českou. Jako většina „Volyňáků“ byl vychováván jako český vlastenec.
    Když dosáhl 21 let, byl povolán do základní vojenské služby do Rudé armády. Bylo to v 23. březnu 1941, na sklonku před napadením SSSR Německem. V dělostřelecké pod - důstojnické škole se naučil zacházet  s těžkými houfnicemi ráže 122 a 152 mm.

Válečná léta
    Když 22. června 1941 Německo napadlo Sovětský svaz, byl zařazen do jednotky „stroj-batalionu“, s kterou se dostal až za Ural do Kištenu. Evakuovali  závod Taiginstroj. “ Pracovali jsme v lesích v mrazech až do 40´. V těchto podmínkách, které byly k nevydržení, jsem pracoval až do konce února 1942. Vysvobození přišlo až v době, kdy na výzvu k občanům české a slovenské národnosti v sovětském rozhlase a tisku, proběhla zpráva o formování čs. vojenské jednotky na území SSSR. Dobrovolně jsem se přihlásil. Dne 24. dubna 1942 jsem již  jako 657.  příslušník nastoupil do jednotky v Buzuluku k rotě KPÚV, k četě protitankových pušek. Jako velitel družstva jsem odešel na frontu k Sokolovu“  S Josefem Touškem přišlo z této pracovní  jednotky do Buzuluku na 20 „Volyňáků“. Svobodník Toušek i přes své mládí, byl již zkušený voják.  Jako velitel družstva protitankových pušek u Sokolova prošel prvním bojovým křtem. 
    Po vzniku 1. čs. samostatné. brigády v Novochopersku přihlásil se k tankistům a  byl vybrán do tankového učiliště v Tambově. Po absolvování učiliště s výborným prospěchem, byl jedním z velitelů 10 tanků T34, kterými brigáda disponovala. Desátník Toušek velel tanku „Jaroš“ .Bojoval u Kyjeva, Rudy, Bílé Cerkve a Žaškova, Horního Tykiče i Oratovky.  „Často vzpomínám na prožité chvíle v bojích o Rudu, kde mi fašisté zapálili tank a posádka po jeho opuštění sváděla boj za záchranu života. Fašisté nás obklíčili a chtěli zajmout. Přesto, že byl jeden člen osádky zraněn a museli jsme se o něho postarat, bránili jsme se vymontovanými kulomety z tanku, samopalem a granáty. Nevím jak by to dopadlo, kdyby nám nepřišla na pomoc naše pěchota, rota npor. Bičiště, která společně se samopalníky útok fašistů odrazila a tím nás dostala z obklíčení.“
    Další nezapomenutelný zvláštní zážitek na který vzpomínal J. Toušek byl z bojů u obce Barachty, kde se museli bránit značné přesile nepřítele. „ Po rozmístění tanků v obraně, jsme s osádkou rotného Hechta ustoupili v ranních hodinách do opuštěného domku, kde jsme se chtěli najíst. Ještě než jsme stačili vybalit naše zásoby s jídlem, nalétla na osadu nepřátelská letadla a začala ji bombardovat. Najednou jsme uslyšeli silný hvizd a hukot, okna se vysypala, strop se prolomil a do místnosti vlétla letecká puma, která se zapíchla do pece a začala hrozně syčet. Na nic jsme nečekali, vyskákali okny ven a rychle zalehli v domnění, že puma každou chvíli vybuchne. Stále však k výbuchu nedocházelo, odplížili jsme se proto na bezpečnou vzdálenost. Když už to trvalo asi hodinu, nevydrželi jsme to a šli se podívat, co se s ní děje.  Ležela v klidu na tom samém místě, ale již nesyčela. Usoudili jsme, že se za tím s největší pravděpodobností skrývá sabotážní práce dělníků při její výrobě....“
    Po 3 ½ letech, když byla Volyň v r. 1944 v dubnu osvobozena, mohl J. Toušek dát zprávu o sobě rodině. Když pak se tankový prapor přesunul do Rovna, navštívil osobně rodiče. 
“Jak dopadlo setkání se snad nedá ani vylíčit slovy. Až doma jsem se dozvěděl, že moji dva bratři a sestra dobrovolně narukovali do naší čs. jednotky a žádali, aby mohli nastoupit do tankové jednotky, kde jsem sloužil já, abychom bojovali společně. Bratrům bylo vyhověno. Sestra po absolvování zdravotnického kurzu chirurgických sester v Kyjevě, přijela také na naše brigádní obvaziště, tak jsme se zanedlouho u tankistů sešli všichni.“

    Tankový prapor byl reorganizován v pluk a později v brigádu. Nadporučík Toušek se neúnavně věnoval výcviku nováčků z Volyně. Bylo mu svěřeno velení tankové roty, mladší bratr četař Rostislav Toušek velel tanku, starší bratr Michal Toušek vykonával u 3. tankového praporu spojku  se štábem tankové brigády a sestra četař Anna Toušková byla zdravotní sestrou na ošetřovně tankové brigády.
    V Karpatsko-dukelské operaci bojoval se svou rotou pod velením npor. Richarda Tesaříka o kotu 534, město Duklu, kotu 694 – Horu Hyrova. Po zranění R. Tesaříka bojoval pod velením  ppor. Jasioka u Zindra Nova a o Dukelský průsmyk, kde padl ppor Jasiok. Po té bojoval pod velením kpt. Vrány, který rovněž padl. Za statečnost v boji v KDO obdržel ji třetí válečný kříž.
    S čs. tankovou brigádou jako nejmohutnějším tankovým svazkem 38. sovětské armády se  nadpor. J. Toušek zúčastnil Ostravsko - opavské operace. Ještě na polském území byl jeho mladší bratr Rostislav, který velel pátracímu tanku, zasažen dělostřeleckým granátem do hlavy. Mohl mu poskytnout jen poslední bratrskou službu. „ Za pomoci samopalníků se mi podařilo rychle vykopat hrob a společně s četařem Okšou, který zde taky zahynul, oba dva pochovat u nejbližšího domku.“ Po válce byli exhumováni a pohřbeni  do společné mohyly v Polsku ve Wlodislavi.
    J. Toušek se zúčastnil ještě se svou tankovou rotou urputných bojů o přístup k moravskoslezské hranici. Pátý den po té, kdy padl jeho bratr „to dostal i on“, byl raněn do ruky střepinou při náletu na jeho rotu nepřátelskými letadly. Na předsunutém obvazišti ho ošetřil polní lékař MUDr. Klimenko, kterému asistovala jeho sestra Anna a po té byl odsunut do polní nemocnice, kde byl operován.
    Válku ukončil Josef Toušek jako nadporučík velitel tankové roty,  jeho sestra končila vojnu jako podporučík, starší bratr Michal jako četař. Otec se rovněž nedožil konce války, zahynul při plnění služebních povinností v týlu.

Poválečné období
    Po osvobození, uzdravený nadporučík Toušek, svlékl uniformu, vrátil se  z Volyně do rodné vlasti svých dědů a chtěl hospodařit v zemědělství. Ale vlast potřebovala válkou prověřené, schopné a zkušené velitele k budování nové armády. A tak nastoupil do vojenské služby. Absolvoval řadu kurzů a vojenské učiliště. Velel pak tankovému praporu a postupně dvěma plukům. Byl zástupcem velitele divize a nakonec náčelníkem vojenské katedry na Univerzitě Karlově v Praze. Velkému množství vojáků zde mohl předávat své  bojové zkušenosti. Dnem 1. dubna 1974 odešel do důchodu, kdy obětavě pracoval v Českém svazu bojovníků za svobodu i v Čs. obci legionářské.. V roce 1995,  8.  května, na 50. výročí osvobození Republiky od fašistické německé okupace byl prezidentem republiky jmenován do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Téhož roku v prosinci zemřel ve věku nedožitých 78 let. 

Vyznamenán
Třemi válečnými kříži 1939
Čs. medaili Za chrabrost před nepřítelem
Čs vojenskou medaili Za zásluhy 1. stupně
Čs. vojenskou Pamětní medaili se štítkem SSSR
Sokolovskou pamětní medaili
Dukelskou pamětní medaili
Zlatou hvězdou čs. voj. řádu  „Za svobodu“
Sovět. Řádem rudé hvězdy
Sovět. Řádem Rudého praporu
Sovět. Řádem Vlastenecké války 1. stupně
Sovět. Medailemi: Za odvahu, za vítězství nad Německem, Za osvobození Prahy
a dalšími čs. a zahraničními řády a vyznamenáními 

Autor: Miroslav Brož,  I za nás bojovali... Medailonky statečných 1. díl, ČSOL 2009

Autor: Miroslav Brož