Zpět na medailonky

pplk.Ludvík Albert Engel

 

 narozen 14. 8. 1912, České Budějovice --  padl v boji 29. 1 1945, Vážec, Slovensko    

Důstojník, absolvent vojenské akademie, který přes Sovětský svaz došel na bojiště na Středním východě a v Severní Africe, vrátil se do SSSR, kde jako náčelník 2. oddělení štábu čs. brigády bojoval o Kyjev a o osvobození západní Ukrajiny, na Dukle bojoval jako náčelník 2. oddělení armádního sboru a na Slovensku, jako velitel praporu. Padl při osvobozování Vážce na Slovensku.

 

Předválečná léta
Ludvík A. Engel pocházel ze starého učitelského rodu původem z Pošumaví.V letech 1927-1931 vystudoval obchodní akademii  v Českých Budějovicích. Tato střední škola poskytla Ludvíku Albertovi vynikající všeobecné i odborné vzdělání včetně špičkové výuky cizích jazyků. Roku 1934 byl povolán k vykonání vojenské prezenční služby. Na vojně byl vybrán do školy pro důstojníky pěchoty v záloze. Po její úspěšném ukončení  rozhodl se pro aktivní vojenskou službu. 
Dne 30.9.1937 byl přijat do Vojenské akademie v Hranicích. Rostoucí ohrožení republiky si vynutilo zkrácení studia ze dvou na jeden rok, od 1.října 1937 do 13.srpna 1938. Ludvík Albert Engel byl vyřazen a jmenován poručíkem pěchoty 14. 8.1938, přesně v den svých 26. narozenin. Ukončil  vojenskou akademii s výtečným prospěchem a výborně byla ohodnocena  i jeho příprava na velení nižší jednotky pěchoty. Mezi 510 vyřazenými poručíky pěchoty se ve studijním pořadí umístil s 491 body na 1.místě. Kromě výborného prospěchu vyhodnotili jeho nadřízení výtečným hodnocením i tzv.“hodnotu osobní“, tedy jeho charakterové a mravní kvality, stejně jako „hodnotu vojenskou“s předpokladem, že se stane příkladným velitelem.
Po mnichovské kapitulaci rozhodlo velení Československé armády uspořádat ve VA v Hranicích pro nejlepší poručíky vyřazené roku 1938 aplikační kurz. S číslem 1 byl por. Ludvík Engel povolán 3.1.1939 do aplikačního kurzu pěchoty   Prožil v Hranicích 2 měsíce, zažil tam i osudný den 15.března 1939. Jako mladý, pro svou profesi zapálený důstojník, těžce prožíval jak bez odporu vojenskou akademii obsadily německé jednotky.

Válečná léta

 Ve velkém vlastenci jako byl Ludvík Engel se probudila touha po odplatě. Rozhodl se odejít ilegálně do zahraničí. Hranici do Polska přešel za pomoci našich železničářůl ve skupině s por. Bohuslavem Lomským dne 14. 8. 1939 . V Krakově  se přihlásil do československé vojenské skupiny.  V Českém a  slovenském  legionu v Polsku ustanoveném a organizovaném od 3. září 1939 byl zařazen do funkce velitele čety. Po porážce Polska přešel s hlavní skupinou, kterou vedl pplk. L. Svoboda do Sovětského svazu, kde skupina byla internována v  sovětských internačních táborech, naposled v Orankách a  Suzdalu. Po deseti měsících byl vybrán do skupiny dobrovolníků, která byla odeslána 8. 7. 1940 na Střední východ. Jela přes Moskvu do  Oděsy odkud se přeplavila na lodi Svanetia do Istanbulu, kde  byli vojenští dobrovolníci z této skupiny prezentováni dne  12. 8. 1940   na anglickém konzulatě  pro  Čs. vojenskou jednotku na Středním východě.

    Dne 14. 9. 1940  přijel por. L. Engel k čs. voj. jednotce do Gedery kde byl zařazen k 1.rotě jako velitel čety. Dne 21. 2.1941 byl přemístěn k Československému výcvikovému středisku jako pobočník velitele.  Ve středisku probíhaly kurzy poddůstojníků a důstojníků mimo období nutného nasazení do bojových úkolů. Zúčastnil se od 15. 4. do 19. 5 1941  jako velitel pozemní obrany ochrany letiště letiště Degheila v Alexandrii  a od 1. 7.  do 14. 9. 1942 jako velitel kulometných uskupení bránil letiště Mariut nedaleko Alexandrie. Ve všech svěřených funkcí byl hodnocen  výtečnou známkou. Zvláště významnou pochvalu obdržel jako velitel výcvikové roty  za pohotový zásah kulometnou palbou proti německému bombardovacímu letadlu nad jejich táborem 8. 6. 1941, kterým přispěl k  jeho sestřelení.
    Roku 1941 se v Betlémě, v kapli narození Ježíše Krista zasnoubil. Po vyřízení žádosti o sňatek na MO v Londýně, které trvalo až do 17. května 1943, se dne 22. 5. 1943  v pravoslavném kostele v Jeruzalémě  oženil s Helenou Pařízkovou 24letou  dcerou českého pravoslavného volyňského duchovního Antonína Pařízka, kterou poznal cestou na Střední východ. Helena se připojila ke skupině vojenských dobrovolníků, když tato skupina odjížděla z Volyně. Její otec zaznamenal ve svých vzpomínkách „neměli jsme syna – poslali jsme do vojska dceru Helenu, aby dala své síly a schopnosti čs. zahraničnímu odboji.“ Byla vlastně první volyňská dívka, která se přihlásila do armády. Avšak do vojenských jednotek působících na západě, ženy nebyly přijímány.
    Po vítězství spojenců v Severní Africe v květnu 1943 měl být nadporučík. Ludvík Engel přeložen k velitelství 1. čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii On se ale dobrovolně přihlásil na východní frontu v SSSR, na výzvu, aby důstojníci s bojovými zkušenostmi ze Středního východu posílili řady velitelů, prořídlé v boji u Sokolova. V červnu 1943 přes Kahiru, Teherán a Moskvu přijel do Novochoperska, kde se organizovala 1. čs. samostatná brigáda v SSSR. Nastoupil na velitelství brigády k veliteli brigády plk. L. Svobodovi jako přednosta 2. oddělení. Ve svém prvním dopise své manželce Heleně píše. „Jsme v zemi, kde všichni mají jeden cíl: vítězství a vymýcení nacismu a fašismu."

  Svou bojovou cestu na východní frontě začal v boji o osvobození Kyjeva. Svůj zážitek z tohoto prvního boje na východní frontě si  zaznamenal: „V době od 1. do 7. listopadu 1943 zúčastnila se celá naše  brigáda bojů o Kyjev. Velitel brigády byl bez spojení a beze zpráv o průběhů bojů v první linii. Byl jsem odeslán jíž za šera na štáb brigády pro zprávy o situaci. Na štábu neznali situaci o průběhu boje. Odjel jsem proto z vlastní iniciativy k veliteli 1. a 2. praporu, které se nacházely vprvním sledu a  předal jsem radiem hlášení o situaci a průběhu boje. Velitele brigády jsem požádal o poskytnutí podpory  2. praporu, který byl zadržován nepřátelskou obranou a tím bylo obnažené levé křídlo 1. praporu. Znovu jsem se  osobně spojil s veliteli 1. a 2. praporu a tím jsem mohl předat rozkaz velitele brigády k energickému postupu na konečný cíl. Zůstal jsem na křižovatce, organizoval a orientoval všechny naše jednotky ve směru  postupu hořícím Kyjevem, stejně jako 240. pěší divizi 38. armády gen. plk. Cyrila Moskalenka. Velitel brigády nařídil po spojce abych se okamžitě vrátil. Za prokazatelné zásluhy v bojích o Kyjev jsem byl navržen na vyznamenání a na místě povýšen na kapitána. Darem jsem dostal koně a velitel plk. L. Svoboda mě nechal vyspat ve své posteli, neboť jsem nespal 2 noci a měl jsem horečku 39°C“.
    V navazujících bojích po osvobození Kyjeva se dále neúnavně  pokračovalo při osvobozování pravobřežní Ukrajiny a to při osvobozování měst Rudy, Bílé Cerkve a Žažkova. Těchto bojů se kpt. L. Engel zúčastnil ve funkci náčelníka 2. oddělení štábu 1. čs. samostatné brigády. Na řadě fotografií je v blízkosti nebo vedle plk. Ludvíka Svobody.
    Po utvoření 1. čs. armádního sboru kpt. Ludvík Engel  nastoupil do funkce  přednosty II. oddělení velitelství sboru. Jeho manželka Helena dostala po dlouhém vyřizování v červenci 1944 od čs. konzulátu  povolení k odletu do Ruska. Tam v srpnu vstoupila do čs. armádního sboru  v Sadaguře u Černovic v Bukovině, kde se setkala opět se svým manželem již škpt. Engelem. Helena rovněž sloužila na velitelství sboru, poněvadž znala dobře česky a rusky, pracovala jako překladatelka.
    Zde při plnění povinností ještě více poznala svého manžela. Ve svých vzpomínkách, obdivovala jeho styl práce a jeho vytrvalost a pracovitost. Měl rád lidi a  pro své klidné vždy dokonalé vystupování, pro chápající vztah k podřízeným si získával respekt i oblibu. V jeho srdci se skrývala láska k naší vlasti a  víra v naše vítězství . Velitel gen. Ludvík Svoboda jej měl rád a poněvadž chtěl, aby získal větší zkušenosti na frontě svěřil mu od 1. 1. 1945  3. prapor 1. brigády, který vedl v bojích při osvobozování  Slovenska. Se svým praporem osvobozoval během ledna 1945 řadu slovenských měst a vesnic – Zborov, Kežmarok, Poprad, Štrbu.

     Pak přišel onen osudný den 29. 1. 1945. Prapor dostal za úkol  postupovat ještě téhož dne po osvobození Štrby na Vážec. Byl podporován sovětskou  jednotkou  „samochodek“. Vědělo se, že Němci jsou někde na západě od Štrby. Velitel praporu kpt. Engel  poslal  do týla nepřítele rotu samopalníků. Panoval stále silný mráz a vanul dost silný proti vítr a postup v zasněženém terénu vzhledem k počasí byl velmi těžký. Při postupování k Vážci, kolem 16,00 hod., se čelo zastavilo na okraji planiny, která se začala sklánět k Vážci. Čekalo se na seskupení praporu a zahájení útoku samopalníků. Znenadání Němci zahájili  dělostřeleckou, minometnou a kulometnou palbu. Byl to neobyčejně silný přepad, který měl zabránit osvobození obce. Jedna z prvních ran zasáhla první samochodku, kde byla skupina velitele 3. praporu. Střepina granátu zasáhla velitele, kpt. L. Engela a padlo dalších 26 vojáků. Protože přepadovou palbou byla sestava porušená, ustoupila jednotka zpět do Štrby. Během nočních hodin obešla rota samopalníků Němce, napadla je z týlu a do rána byl Vážec osvobozen. 

    Z fronty dostala Helena od manžela pouhé dva dopisy, když do jejich vztahu zasáhla smrt. Ludvíkovi kamarádi dlouho před těhotnou Helenou tajili, že její manžel padl 29. 1. 1945  v boji o Vážec, kde byl také na  místním hřbitově pochován. Až koncem února vzal na sebe tuto smutnou povinnost  plk. František Fanta, jeho kamarád ze Středního východu. V květnu 1945, již po osvobození republiky a ukončení války, se Heleně Engelové v Bratislavě narodil syn Ludvík, nejdražší památka na jejího manžela…

Poválečná léta
    Po 25 letech od jeho smrti prezident republiky arm. gen. Ludvík Svoboda doporučil neobnovovat pomník ve Vážci na místě, kde škpt. L. Engel padl a kde byl pochován, ale provést exhumaci a ostatky převézt na vojenský hřbitov  Háje nad Liptovským Mikulášem. Pohřeb byl uspořádán dne 3. 4. 1970 se všemi vojenskými poctami u příležitosti oslav 25. výročí osvobození Liptovského Mikuláše. Pohřbu se zúčastnila vdova Helena se svým synem Ludvíkem, který neměl tu možnost osobně poznat svého otce.

 Vyznamenání

Pět Čs. válečných křížů 1939, 

Čs medaili Za chrabrost před nepřítelem 
Čs vojenskou pamětní medaili se štítky SV a SSSR
Čs vojenskou medaili  Za zásluhy I. stupně
Sovětský  Řád vlastenecké války I. stupně 
Sovětský  Řád rudé hvězdy
Řád Slovenského národního povstání a 
 Dukelskou pamětní medaili, posmrtně
Dne 24. února 1945 byl L. Engel in memoriam povýšen do hodnosti majora a v březnu 1945 do hodnosti podplukovníka. 

Autor: Ing. Ludvík Engel, leden 2015
Použité materiály:
M. Brož: Vojenské osobnosti čs. odboje  1939-1945
Jindřich Marek: Kdo byl Rybalkin
Životopis L. Engela od Václava Bednáře
Soukromý archiv Ing. Ludvíka Engela 

 

 

 

 



 





.

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

 








Autor: Ing. Ludvík Engel, syn s využitím dokumentú VHÚ a oukromého archivu