Zpět na medailonky

mjr.Josef Knop

Narozen 30. 1. 1909 v Žamberku --  zemřel 1. 4. 1966 v Praze ve VÚN

generál in memoriam,  bojoval ve Francii, v SSSR

Předválečná léta
     Josef Knop se narodil 30. ledna 1909 žamberskému řezníkovi Štěpánu Knopovi. Měl několik sourozenců. Základní vzdělání získal Josef Knop v Žamberku a ve studiu pokračoval na reálném gymnáziu v Kostelci nad Orlicí, kde maturoval v červnu 1929. 
    Po prázdninách Josef Knop nastoupil základní vojenskou službu. Během ní se rozhodl pokračovat ve studiu na Vojenské akademii v Hranicích. Po vyřazení v létě 1932 sloužil por. Knop jako velitel čety u hraničního praporu 9 v Rimavské Sobotě a v Tisovci. V letech 1935 až 1937 absolvoval stáž u obrněného vlaku, dělostřeleckou školu aplikační a kurz velitelů protitankových a minometných jednotek. Jezdil rád na koni a na motocyklu. Nejlepší služební hodnocení si odnesl z Milovic: „... Má smysl pro odpovědnost, k podřízeným je spravedlivý, vychovává je dobře, výcvikově je na výši, má kázeň i autoritu a je u podřízených oblíben.“

Válečná léta

    Po okupací ČSR, byl 30. června 1939, propuštěn z činné služby a přidělen k ředitelství státních drah v Hradci Králové. Na zácvik nastoupil v železniční stanici Leto. Po porážce Polska se rozhodl odejít do zahraničí. Dne 15. února 1940 se vydal na cestu. 
Do Prahy ho ještě doprovodila osmnáctiletá dcera žamberského advokáta Ludmila, která se po válce stala jeho manželkou. Vlakem dojel do Zvolena, odtud uprchlíky dopravili slovenští odbojáři přes Dobrou Nivu a Čebovce do Balažských Ďarmot v Maďarsku. Třináctičlenná skupina zde asi týden čekala na dopravu přes Maďarsko do Jugoslávie. Po několika zmatcích na nádraží odjeli 6. března večer vlakem do Kiskörös, kde přesedli do čtyř připravených aut a později na polní cestě na selský vůz. Do blízkosti jugoslávských hranice je pěšky dovedli dva průvodci. Dne 7. března ráno šťastně došli do Subotice a po poledni dojeli do Bělehradu.
Po vybavení prádlem ze sbírek jugoslávských Čechů a Slováků a krátkém odpočinku pokračovali na společný pas už legálně přes Soluň, Cařihrad a Ankaru do  Halepu v Sýrii, kde je přijali Francouzi. Jako vojenský transport je vezli lodí přes Bejrút a Alexandrii do Marseille. Po odvodu v kasárnách Cizinecké legie odjeli rychlíkem a 4. dubna 1940 ráno dorazili do Agde, tábora soustředění čs. vojáků..
Francie: V dřevěných barácích po španělských uprchlících byly ubytovány čs. pěší pluky 2. a 3. a náhradní těleso. Důstojníci od nadporučíka výše byli ubytováni v hotelu, npor. Knop si našel ubytování v soukromí. Dostali pláště, opasky, čepice, boty a látku na uniformu. Po obdržení příspěvku na výstroj a výzbroj si sami museli nechat ušít stejnokroj a koupit pistoli. Důstojníci uspořádali sbírku na plavky pro mužstvo, které nemělo dosti peněz, aby nebudilo pohoršení koupáním v moři bez plavek.
Npor. Knop byl zařazen u pěšího pluku 2 jako velitel kulometné roty 2. praporu. Ve výcviku byl hodnocen dobře, k podřízeným se choval spravedlivě, na podřízené důstojníky však byl shovívavý. Intenzivní přípravy k nasazení našich jednotek na frontu začaly v polovině května 1940. Pluk odejel na frontu 6. června a 2. prapor zaujal 12. června obranu na řece Marně, kde vystřídal francouzské jednotky. Dne 13. 6. Němci tuto řeku překročili. Rozkaz k protiútoku byl záhy odvolán a přišel rozkaz k ústupu. Bojové nasazení se změnilo v překotný útěk, provázený nekázi ve velení a zásobování. Podle válečného deníku praporu probíhal ústupový „boj“ od 12. 6. do 20. 6,, kdy byl pluk stažen z  fronty.“
Následovaly noční pochody a přesuny v autech. Dne 23. června byl pěší pluk 2, jako i ostatní v Massignac francouzským velením odzbrojen a přesunut na jih Francie. 
 Václav Vondrák J. Knopa charakterizoval: „V krátké době po převzetí jednotky si získal všeobecnou úctu a respekt. Byl přímý, energický a spravedlivý. O jeho vojenských schopnostech bylo možno se přesvědčit za ústupových bojů. Když Němci pronikli za Maginotovo opevnění, zmocnila se celé Francie panika. Civilní obyvatelstvo prchalo v tisících k jihu, zatarasilo silnice a znemožňovalo našim jednotkám zaujímat včas obranná postavení. Do toho zmatku shazovala německá letadla bomby a rozsévala smrt. Npor. Knop za všech okolností zachoval klid a rozvahu. O jeho chladnokrevnosti svědčí příhoda z Gien. Náš útvar přijel vlakem právě v okamžiku, kdy se nad městem objevil svaz bombardovacích letadel. Přeplněné nádraží propadlo panice. Uprostřed toho zmatku npor. Knop, přesně jako na cvičišti, dal povel: Osmá roto, v trojstup nastoupit! Pochodem vchod! Naše rota byla jediná, která opustila nádraží vojensky ukázněně a bezpečně. Vyčerpávající ústup bez jídla a odpočinku bylo možno vydržet jenom za cenu, že člověk sáhl až na dno svých sil.“
Obdobně ho hodnotil i velitel pluku plk. Satorie. Za vystoupení na francouzské frontě obdržel první Čs. válečný kříž 1939.
ANGLIE: Po odzbrojení čs. divize se dostal se zbytkem čs. vojáků do Anglie. Tam se přihlásil do skupiny pro zvláštní účely, z níž byli vybíráni dobrovolníci pro plnění úkolů v okupované vlasti. V rámci výcviku k tomuto účelu absolvoval do října 1942 všechny nezbytné kurzy: paradesantní, plynový a tzv. assault (útočný nebo přepadový kurz). Někde se také uvádí jako výcvik commandos. 
V roce 1943, kdy se československá brigáda v Sovětském svazu rozšiřovala na armádní sbor a kdy tam na velitelské a štábní funkce chyběli důstojníci, přihlásil se i kpt. Knop. V průběhu cesty ho zastihlo povýšení na štábního kapitána. Skupina odletěla do Moskvy 11. listopadu 1943.

SSSR: V SSSR byl začátkem ledna 1944 zařazen do štábu budované 2. čs. paradesantní brigády jako „padákový důstojník.“ Již 30. ledna však při cvičném seskoku utrpěl vážný úraz, který ho natrvalo z paradesantní brigády vyřadil.  Po rekonvalescenci ještě krátce velel oddílu pro zvláštní úkoly, v němž se cvičili vojáci sboru vybraní pro padákové výsadky na území obsazené nepřítelem. Po přemístění oddílu ZÚ do Sadagury byl škpt. Knop od 1. června jmenován velitelem 2. praporu 1. čs. brigády, které velel gen. L. Svoboda. Opravdový bojový křest ho tedy čekal v Karpatsko-dukelské operaci, ve které se škpt. Knop vyznamenal a prokázal své vynikající velitelské schopnosti 
PRVNÍ BOJ: Vstup 2. praporu do boje byl krajně nešťastný podobně jako ostatních jednotek armádního sboru zde nasazených. kterému tehdy ještě velel gen. Kratochvíl.  Čechoslováci byli  zařazeni do druhém sledu za sovětské jednotky prvého sledu. Prvo sledové jednotky měl prapor „překročit“ v prostoru města Dukly (Polsko). V rozhodujících okamžicích chyběly  informace o prvo-sledových jednotkách. Navíc všichni velitelé praporů a brigád byli v kritickou chvíli povoláni na poradu k veliteli sboru gen. Kratochvílovi. Podle náčelníka gen. štábu v Londýně generála B. Neumanna (Miroslava) „počáteční rozkazy pro přesun čs. jednotek byly vydány bez znalosti situace ruských jednotek a nepřítele.“ ...“útok byl nasazen na široké frontě, slabými silami s nevyužitím posilových prostředků“....“nasazení útoku i vedení boje bylo provedeno s neznalostí velení sboru a přidělených posilových prostředků.“(VHA/Z-I-HV.)
Když se Knopův 2. prapor přibližoval po silnici v čele pochodové sestavy k přední linii,  dostal se do boční palby nepřítele z přilehlé výšiny. Když po silnici vyrazilo do protiútoku pět německých tanků, sovětské i naše jednotky se daly na útěk. Společným úsilím velitele brigády gen. Svobody, škpt. Knopa a dalších se podařilo paniku zastavit a narychlo zaujmout obranu. 
KÓTA 534: Dalším úkolem 2. praporu pod velením škpt. Knopa bylo dobytí koty 534 nad městem Dukla. „Škpt. Knop pečlivě dohodl součinnost se sousedem a podpůrným dělostřelectvem. Velitelům rot ukázal v terénu průběh zákopů nepřítele a zjištěné odpory. Upřesnil směry útoku rot a způsob umlčování ohnisek odporu. Útok proběhl přesně podle zámyslu velitele praporu. Byl jako vystřižený z učebnice taktiky. Vojáci praporu s nepatrnými ztrátami prolomili obranné postavení nepřítele a ovládli jižní svah kóty 534.„ (Oldřich Kvapil). 
 Krvavé boje o klíčovou výšinu trvaly dalších deset dnů. Situace byla obtížná, 2. prapor neměl souseda vlevo a levé křídlo si musel chránit sám. Už první večerní útok praporu na osadu Teodorówka byl úspěšný, ale pro neúspěch sousedů mu hrozilo obklíčení. Veliteli se podařilo zalesněnou roklí vyvést prapor do výchozího postavení.

 Do obklíčení se prapor dostal když Němci zaútočili z jiného směru a kótu 534 obsadili. Tentokrát pomohl pravý soused -1. prapor: Němce z kóty vyhnal. Nejkrvavější boje proběhly 13. září, kdy kóta změnila majitele šestkrát. Tomu odpovídaly i ztráty – v praporu zůstalo 70 bojovníků, tedy méně než rota. Vrchol definitivně ovládl prapor 14. září útokem za podpory jednoho tanku. Němci se zachytili na jižních svazích a tato situace se stabilizovala.

HYROWA  HORA – KÓTA  694:  byla dalším bojovým úkolem, kterého se zúčastnil 2. prapor J. Knopa. Dne 20. září sovětské a naše jednotky dobyly Teodorówku a Duklu. Při útoku na Hyrowu horu byl 2. prapor zastaven pod kótou 576, jen rota ppor. Steinera se zachytila v obklíčení pod kótou 694. Když na kótu zaútočila 22. září čs. tanková brigáda a německé pancéřovky ničily naše tanky, vyvedl ppor. Steiner svoji rotu malou roklí do týlu obránců a nečekaným útokem výšinu 694 – Hyrowu horu dobyl. Udržel ji do příchodu ostatních jednotek brigády. Po vyčištění jižních svahů, směrem ke státní hranici, ještě 2. prapor dobyl osadu Hyrowa v údolí pod Hyrowou horou. V noci na 27. září 1. čs. brigádu vystřídaly sovětské jednotky.
DUKELSKÝ  PRŮSMYK: Po vystřídání se 2. prapor přemístil do osady Zyndra nowa, odkud měl útočit na Dukelský průsmyk. Nepříjemnou překážkou byly bezejmenné výšiny na hřebenu mezi obcemi Zyndra nowa a Barwinek. Terén byl díky množství pramenů a deštivému počasí silně podmáčený a rozbahněný. Vojáci si provázky a tkaničkami přivazovali boty „půllitry“ k opaskům, aby o ně v hlubokém bahně nepřišli. Útok měla podporovat tanková brigáda. 
Boj popsal Oldřich Kvapil: „Škpt. Knop dostal riskantní nápad a ihned jej uskutečnil. Rychlá domluva s tankisty a dělostřelci a změna v plánu útoku. Zbylé dva tanky, podporované samopalníky, využijí tvrdé cesty. Rychle se po ní přesunou na vrchol hřbetu a útokem po hřebenu ovládnou severní nejvyšší z bezejmenných výšin. Němci nečekali v rozbahněném terénu tanky a neměli tam protitankové kanony. Naše skupina bez problémů ovládla vrchol nejsilněji opevněné výšiny a umožnila splnění úkolu pěším rotám. Druhý prapor se usadil v nejdůležitějším bodě obrany nepřítele, asi jeden kilometr od státní hranice. Vrchol výšiny ještě několikrát změnil majitele, ale nakonec jej trvale obsadil druhý prapor.“
DOMA: V noci na 6. října se Němci začali stahovat na další obranné postavení. Pro ověření situace byl vyslán průzkum. Ráno 6. října průzkumná hlídka 2. polního praporu jako první československá jednotka vstoupila na území ČSR. Průzkum došel bez odporu až do Nižného Komárniku. Po první zprávě průzkumu, že je cesta volná, nařídil škpt. Knop pronásledování nepřítele. Protože byla silnice zaminována, obezřetně vedl prapor terénem po okraji lesa. Silná dělostřelecká a minometná palba prapor skutečně zastavila až před osadou Nižný Komárnik.  
VÝŠINA  GRABOV: O Obšár bojoval 2. prapor krátce. V noci z 10. na 11. října se přemístil severně od osady Krajná Bystrá, aby posílil útvary, dosud beznadějně útočící na výšiny Grabov (dnes Ščob) a Javira (dnes Javorie). Přesun v deštivé noci byl prováděn tak, že se vojáci drželi rozvinutého telefonního kabelu. 
JAVIRA: 25 října útočil 2. prapor na Javiru. Tam byl velitel praporu škpt. Knop lehce raněn několika střepinami do čela. V bojích o hřeben Javira – kotu 481, Kobyljakov vrch 1. čs. brigáda  doslova vykrvácela – zbylo v ní 74 „aktivních bodáků“ (bojeschopných mužů). 2. listopadu byla přeorganizována na tzv. bojovou skupinu 2. praporu nebo také „bojovou skupinu Knop“ pod velením škpt. Knopa. Do 6. listopadu společně s Rudou armádou vyčistila od nepřítele hřeben Javira – kóta 481 a pokračovala v útoku na východ. Od začátku listopadu se vracely větší počty uzdravených z nemocnice. Dne 12. listopadu vystřídal 2. prapor 1. brigády v prostoru kóty 471 – 4. prapor 3. brigády a přesunul se severně osady Krajná Porúbka, kde bylo 16. listopadu provedeno koupání a dezinfekce.
    OPĚT  OBŠÁR : Po krátkém odpočinku byl 2. prapor opět nasazen do útoku na Obšár (dnes Čerešňa). Vrchol dobyl večer 18. listopadu a následující den tam škpt. Knop přemístil své velitelské stanoviště. Zalesněný terén způsoboval mnoho nemilých překvapení. Kolem 22. hodiny narazila na velitelskou skupinu silná skupina německých automatčíků. Do boje se zapojil osobně i velitel praporu. Nepřítele se podařilo odrazit a na bojišti zanechal několik mrtvých. Ráno byl škpt. Knop určen do funkce velitele výcvikového střediska nováčků a k praporu se vrátil po pěti dnech, kdy začalo pronásledování nepřítele k řece Ondavě. Definitivně skončila  karpatsko - dukelská operace.

    ŘEKA  ONDAVA: Dne 29. listopadu měly jednotky sboru znovu útočit. 2. prapor dostal úkol překročit Ondavu, ovládnout opevněnou výšinu Kaštielik a pokračovat dále na západ. Průběh boje popsal Oldřich Kvapil: „Řeka byla rozvodněná a rozlitá do šířky. Hloubka mohla být čtyřicet centimetrů, ale také přes dva metry. Nepřítel ji měl plně pod kontrolou. Nebylo možné nic ověřit ani připravit prámy nebo lávky, měl-li být útok překvapivý. Dělostřelectvo zůstalo kvůli rozbitým cestám a zničeným mostům vzadu. Útok mohl podpořit jen pětiminutový dělostřelecký přepad kanónových houfnic 152 mm, které mohly střílet na vzdálenost přes sedmnáct kilometrů. Velitel praporu proto rozhodl, že jednotky vyrazí ihned, jakmile uslyší výstřely z děl. Kulometná rota měla těžkými kulomety útočící jednotky přestřelovat. Než houfnice zastavily palbu, překročily všechny jednotky praporu řeku a přecházely do zteče. Nepřítel byl dokonale překvapen. Necelé dvě čety ovládly část postavení v nejnižší části výšiny. Záloha nepřítele je však vytlačila zpět pod svah. Po neúspěšné druhé zteči se naše jednotky zachytily na prudkém východním svahu kóty pod prvním nepřátelským zákopem. Protivníci byli od sebe vzdáleni jen několik desítek metrů a při tom na sebe neviděli. Nepřítele v prvním zákopu měli pod kontrolou naši kulometníci. Jednotky na západním břehu mohly být zásobovány jen v noci.“
V první prosincový den přišel rozkaz k přechodu do obrany na východním břehu Ondavy. Předmostí bylo opuštěno v noci. Velitel praporu nařídil připravit v lese pro promáčené vojáky velké salaše, dostatek dřeva a vydatnou stravu bez ohledu na normy.
Situace na Ondavě se do konce roku stabilizovala. Úkolem 2. praporu bylo zaujmout obranu severozápadně Svidníku. Boj s nepřítelem se omezil na vysílání průzkumných hlídek ke kontrole dotyku a obranných postavení nepřítele. 
NASAZENÍ  V  POLSKU: Dne 2. ledna 1945 začala hlavní sovětská ofenziva v Polsku na Berlín. Záhy se připojily i československé jednotky. Přes nepříznivé povětrnostní podmínky 2. prapor postupoval rychle přes zaminované osady i bez dělostřelecké podpory. Dne19. ledna obsadil slovenskou osadu Becherov v týlu nepřátelské obrany. Velitel brigády vyslovil „velitelský dík a pochvalné uznání veliteli 2. polního praporu a všem jeho příslušníkům, že rychlým a energickým postupem po severní hranici brigády byl nepřítel napaden do boku v prostoru Becherov a Komloš a tím bylo dosaženo předčasného ústupu nepřítele z obranných postavení východně Zborova a umožněno 3. pol. praporu v nejkratší době jeho dobytí za ceny malých ztrát.“
OSVOBOZOVÁNÍ  SLOVENSKA: 1. čs. armádní sbor byl v tuto chvíli převelen ze sestavy 1. gardové armády do podřízenosti 18. armádě, útočící na Slovensku. První překážkou bylo silně opevněné Branisko. Hned druhý den střetnutí byl 2. prapor vystřídán praporem samopalníků a dostal úkol obejít Branisko zprava. Pod svahy Braniska stačil odrazit protiútok německých lyžařů a zastaven byl nepřátelskou obranou až u Slavkova. V noci 25. ledna přerušil pronásledování v osadě Torysky. V útoku pokračoval ráno jižními svahy Levočských vrchů. Jeho postup zdržovala minová pole, dělostřelecké přepady, zničené mosty a můstky i záseky v lese. Tažení pochopitelně znepříjemňoval též hluboký sníh a dvacetistupňový mráz. Přesto prapor obsadil 28. ledna ve 4 hodiny ráno Kežmarok. Po krátkém odpočinku pokračoval odpoledne v útoku. S nepřítelem se střetl 30. ledna ve Východné a večer obsadil Vážec. Škpt. Knop zůstal se zápalem plic ve Východné. Po uzdravení se už ke svému praporu nevrátil. Byl ustanoven do funkce zástupce velitele 1. čs. brigády a funkci převzal 5. února.

Již 13. února řídil v nové funkci úspěšný průzkum u mlýna Vitališovce u Liptovského Mikuláše. Cituji z válečného deníku 1. čs. brigády: „Během noci průzkum do prostoru Vitališovce, při němž výpadové skupině 2. praporu podařilo se vzít zajatce, příslušníka 83. ženijního praporu, přiděleného 3. horské divizi. Část výpadové skupiny obešla nepřítele v prostoru VITALIŠOVCE ze severu. Ve mlýně bylo asi 15 Němců, kteří kladli tuhý odpor. Skupina ppor. Štefíka vtrhla do mlýna a v boji muže proti muži pobila asi 10 Němců. Výpadovou akci řídil zástupce velitele brigády škpt. Knop.“ 
Dne 23. února byl škpt. Knop určen do funkce zástupce velitele 3. brigády, která operovala na úpatí Západních Tater a následující den byl povýšen do hodnosti majora. Jednotky 3. brigády nočním útokem 30. března obsadily pod-tatranské výšiny a vyřadily tak z provozu pozorovatelny německého dělostřelectva. Přes silné protiútoky 3. brigáda výšiny udržela, 4. dubna prolomila nepřátelskou obranu a 5. dubna obsadila Ružomberok. Mjr. Knop prošel s 3. brigádou až na Malou Fatru. Více podrobností o jeho činnosti u 3. brigády se nedochovalo.

Po válce

Rozkazem MNO z 19. dubna 1945 bylo zřízeno Vojenské oblastní velitelství Morava. Z Malé Fatry k němu byl povolán i major Knop. Velitelství svou činnost  oficiálně zahájilo v Břeclavi. Na osvobozeném území provádělo mobilizaci, zřizovalo výcviková střediska a určovalo vojenské velitele okresů. 19. května se Velitelství oblasti 3 přesunulo do Brna. Od 19.května podplukovník Knop potom vystřídal několik posádek. Od 15. října 1945 do 15. srpna 1946 studoval třetí ročník Vysoké školy válečné v Praze. Po ukončení školy byl přednostou 1. oddělení na štábu Velitelství oblasti 2 v Táboře. Opět mu velel divizní generál Satorie.
    Josef Knop se oženil s Ludmilou Knopovou, která ně něj čekala celou válku a která nakonec mu dala dceru. Na vlastní žádost byl dnem 1. října 1947 určen velitelem pěšího praporu 42 v rodném Žamberku. 
    Další jeho osud byl smutný. Od léta 1946 jej tajně sledovaly orgány ministerstva vnitra pro podezření ze styků s protičeskoslovenským odbojem v zahraničí. Přestože se podezření nepotvrdilo, Bedřich Reicin v roce 1948 znovu nařídil jeho sledování. Josef Knop se netajil se svými politickými názory. Trval na nepolitičnosti armády a tudíž nepodporoval stranickou práci podřízených včetně osvětových důstojníků. Náčelník správy výchovy a osvěty vyhodnotil situaci v posádce Žamberk jako kritickou. Dne 1. dubna 1949 mu velitel divize udělil zvláštní dovolenou ze služebních důvodů a 25. července byl zatčen. Po výsleších v pověstném „domečku“ se Josef Knop přiznal k zapojení do protistátní skupiny vedené podplukovníkem Dudou. Celá skupina 8 důstojníků, jednoho lékaře a dvou civilistů byla v prosinci 1949 souzena. Josef Knop byl odsouzen k doživotnímu žaláři. Prošel několika věznicemi a na základě amnestie byl v prosinci 1960 propuštěn.
    V té době se pod nátlakem existenčních důvodů s ním rozvedla manželka. Vrátil se z vězení. Po propuštění nastoupil do zaměstnání jako závozník v ČSAD  Žamberk. V roce 1962 přešel ke geologickému průzkumu Jáchymovských dolů, kde mu práce zdravotně lépe vyhovovala a kde mohl využít svých vojenských znalostí. Začátkem roku 1966 se však zdravotní stav Josefa Knopa prudce zhoršil. Na prosbu Josefových přátel mu generál Svoboda zařídil přijetí do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Bohužel pozvání přišlo pozdě. Vojín Josef Knop zemřel v nemocnici v Ústí nad Orlicí 1. dubna 1966 ve věku 57 let.
Rehabilitovat Josefa Knopa se podařilo až v roce 1991. Soudní rehabilitaci provedl Vyšší vojenský soud Tábor 6. března. Dne 25. dubna vrátil ministr obrany Josefu Knopovi hodnost plukovníka a 8. května mu prezident ČSFR propůjčil in memoriam Řád M. R. Štefánika III. třídy. Dnem 10. prosince 1991 jej prezident ČSFR jmenoval do hodnosti generálmajora in memoriam. V Žamberku bylo 7. května 1992 přejmenováno Bublovo náměstí na Náměstí generála Knopa a 23. dubna 2005 byla na památníku obětem II. světové války odhalena Pamětní deska generálu Knopovi.

Prqmeny: Pavel Svědiroh,  „Důstojník, na něhož jsme měli zapomenout“,  Svědiroh, Pavel: Josef Knop – generál in memoriam, Svědiroh, Pavel: Občané Žamberka ve světových válkách, Kvapil, Oldřich: Bouře v Karpatech, Kv

Vyznamenání:

Československý válečný kříž 1939 – pětkrát

Pamětní medaile se štítkem F-VB

Pamětní medaile se štítkem SSSR
Řád Suvorova III. stupně  
Řád Slovenského národního povstání II. třídy
Francouzský bronzový válečný kříž – dvakrát
Polský stříbrný kříž řádu Virtuti Militari
Rumunský válečný kříž pro důstojníky řádu Virture Militara
Řád Milána Rastislava Štefánika III. stupně in memoriam 

   
   

 

Autor: Pavel Svědiroh