Zpět na medailonky

plukovník Vasil Jovbak

 

                                                                4.1.1923 Bukovinka, okr. Mukačevo - 2. března 2009 Litomyšl

Jako  radiotelegrafista tankových jednotek, zúčastnil se bojů o Kyjev, západní Ukrajinu, na Dukle, u Ostravy a Opavy, sepsal své svědectví o bojích 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR a o svých spolubojovnících :  Pravda o 1. čs. samostatné tankové brigádě v SSSR I. a II. díl.

Předválečná léta

 Vasil Jovbak se narodil 4. ledna roku 1923 v Bukovince, okres Mukačevo, na Podkarpatské Rusi, jak se tehdy nazýval tento kraj, když byl součástí Československé republiky. Pocházel z velmi početné a chudé rodiny. Jelikož byl ze všech svých sourozenců nejstarší, musel již od dětství, pomáhat svým rodičům při různých domácích pracích i v zemědělství. I přesto se učil s výbornými výsledky, jak na obecné škole, tak i na gymnáziu. Do gymnázia musel docházet pěšky deset kilometrů a na učení většinou zbýval čas až v noci. Navíc při velmi špatném osvětlení, protože se muselo šetřit. I stravování v té době vypadalo velmi skromně. Káva z melty, kukuřičný a žitný chleba, brambory, mléko nebo palačinka z jednoho vejce – toto často představovalo celodenní stravu. Při studiu na gymnaziu musel platit i školné a obstarávat si i všechny školní pomůcky. Na tyto náklady si vydělával různými pracemi, na příklad doučováním spolužáků, prací na poli, sběrem lesních plodů nebo v lese při těžbě dříví. Rodiči i školou byl vychováván k vlastenectví a již v mládí poznal chudobu a bídu rodného kraje, diskriminaci nemajetných lidí i národnostní útlak. Měl zálibu v historii a kultuře slovanských národů. Jako životní vzory mu sloužili rodiče, ale i učitelé, profesoři nebo spisovatelé. I později vzpomínal, že při studiu neměl příliš v oblibě němčinu a maďarštinu. Když vypukla 2. světová válka, Podkarpatská Rus byla okupovaná tehdy fašistickým Maďarskem, byl již pevně rozhodnut, nebojovat v ní na straně Němců či Maďarů, ale za své slovanské soukmenovce.

 

Válečná léta

 Zásadní životní zlom pro něj přišel v době studia 5. ročníku gymnázia v Mukačevu v roce 1940. Tehdy to již bylo státní gymnázium Maďarského království a nikoliv státní reálné ruské gymnázium jako v předchozím období. Vasil měl 18 let a právě v té době se rozhodl k ilegálnímu odchodu do Sovětského svazu.

Jeho odchod za hranice měl dramatické okolnosti a mnoho nescházelo, aby byl při přechodu hranice zadržen a vrácen zpět. Na místě, kde přecházel hranici do Sovětského svazu, na vrcholu hory Pikuje jej totiž zpozorovala maďarská hlídka, ale stačil uniknout. S vypětím všech sil se z nebezpečného místa dokázal vzdálit. První ruské pohraniční hlídce, na kterou narazil se přihlásil jako uprchlík, načež se dostal do obce Husné. Tam se setkal s několika dalšími uprchlíky, mezi kterými nechyběli ani desetiletí chlapci. Bez povolení překročili hranice SSSR a přitom byli občany Maďarska. V dalších dnech se uprchlíci dostali do obce Smoža a brzy na to do města Skol‘. Zde zůstali umístěni v místní věznici ve vyšetřovací vazbě. Následovaly další věznice a držení v nich za podmínek vyšetřovací vazby a tomu uzpůsobenému režimu. Následoval Žitomir (zde na cele umístěno až 120 vězňů), to již vypukla válka a město bylo opakovaně bombardováno. Protože však Němci rychle postupovali dál směrem na východ, následoval další přesun po železnici do Dněpropetrovska a brzy dále opět po železnici do Novočerkaska. Odtud pěším přesunem do Bukajevky na Donu. Další přesuny ale ještě dále pokračovaly a to nejprve do města Kalač u Stalingradu a potom do samotného Stalingradu. Některé z těchto přesunů navíc opět probíhaly za častého německého bombardování. Ze Stalingradu následovala velmi nebezpečná cesta lodním vlekem na uhlí po Volze až do města Ufa. Zde se tísnilo na 2000 vězňů. Vasil Jovbak popisoval, že tento přesun byl obzvláště nebezpečný až smrtelně náročný: „…celá podlaha lodního vleku byla pokryta ledem a sněhem, vlek byl otevřený, sněžilo, nedalo se nikde ani sednout, celý čas jsem se snažil probdít chůzí sem a tam, až jsem padl únavou na zledovatělou podlahu, ale brzy jsem se musel opět postavit, neboť mi omrzly nohy a celé tělo od ledu a zimy, neměli jsme teplý oděv ani deky.“ Z Ufy pokračoval další přesun do Omsku a do Tomsku. V Tomsku setrvali ve vězení i nadále v režimu vyšetřovací vazby, stále bez odsouzení ještě několik dalších měsíců. Přesuny mezi vězeními tím ale ještě neskončily, další přesun ještě vedl do věznice číslo 1 v Novosibirsku. Na tomto místě Vasil Jovbak setrvává až do Vánoc roku 1942, kdy byl z vazby propuštěn..

O jeho propuštění z vazby rozhodla výzva čs. vojenské mise začátkem r. 1942, aby se českoslovenští občané hlásili do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. I když se o ní dověděl Vasil a s ním tam zadrženi ve vazbě krajané s opožděním, rozhodla o jeho dalším osudu.

Dobu svého propuštění po letech popsal následovně: „Poslední den pobytu ve vězení nás z cely odvedli do velkého skladu se šatstvem, kde jsem si mohl vybrat libovolný oděv. Dali nám nové plstěné návleky, potraviny na asi deset dní a potravinové lístky. Cestovali jsme osobními, ale i nákladními vlaky. Vlaky nejezdily pravidelně. Přednost měly vlaky na frontu s vojáky, zbraněmi a zásobami a vlaky z frontys raněnými. Do Buzuluku dorazila naše skupina šťastně a bez problémů.“ Vcelku hladký průběh cesty tehdy rozhodně nebyl samozřejmostí, v době kdy zuřila bitva u Stalingradu, měly přednost transporty směřované právě na toto místo. Mnozí další jeho krajané z Podkarpatské Rusi, kteří skončili v pracovních táborech nucených prací tzv. Gulazích, cestovali do Buzuluku za horších podmínek a cesta jim trvala i více než měsíc. Tam, po krátkém, ale intenzivním výcviku je čekal přesun k prvnímu boji u Sokolova.

V typicky ostré ruské zimě absolvoval Vasil Jovbak v Buzuluku základní vojenský výcvik. Během něj však onemocněl a proto byl poslán do lazaretu. Z tohoto důvodu se také nemohl účastnit prvního bojového vystoupení čs. vojenské jednotky v SSSR v bitvě u Sokolova v březnu 1943. Na svůj pobyt v Buzuluku vzpomínal: „K odvodní komisi mě vedli natřikrát, než se rozhodli mě uznat za schopného. Byl jsem totiž zbídačený, vyhublý, vážil jsem asi 30 kilo. V karanténě jsem pobyl asi 10 dní.“

 Po návratu ke své rotě, po rekonvalescenci, byl s dalšími vojáky náhradního pluku v Buzuluku odeslán do Novochopersku,kde se formovala, po bitvě u Sokolova, 1. čs. samostatná brigáda. Zde získal zařazení jako úderník u první roty prvního praporu. Později byl vybrán do kurzu pro radiotelegrafisty, který absolvoval s výbornými výsledky. V září roku 1943 v okolí Novochopersku svobodník Vasil Jovbak, jako velitel spojovacího družstva na štábním cvičení 1. čs. brigády, v rámci tankového praporu za cvičně bojových podmínek se svým družstvem vystavěl 5 kilometrů dlouhou telefonní linku s navázáním spojení jako nejlepší a nejrychlejší. Po té byl zařazen do 1. čs. samostatného tankového praporu, kde vykonával funkci velitele radio družstva a jako velitel radiostanice byl přidělován veliteli tankového praporu. S tímto praporem se zúčastnil všech bojů na Ukrajině, od osvobozování Kyjeva přes Komunu Čajku až po Bílou Cerekev a Žaškov. V Rusově na Bukovině byl natrvalo zařazen ke druhému tankovému praporu jako spojovací důstojník.

 V tomto zařazení prošel v dalších týdnech a měsících těžkými boji na Dukle a v Ostravsko - Opavské operaci až do Prahy. V průběhu bojů byl několikrát raněn. Náročnou činnost radiotelegrafisty popsal touto osobní zkušeností:

„Radista – spojařský dráteník – v bojích nejvíce trpěl zdravotně a zejména psychicky. Kromě toho, že byl vystaven nebezpečí zranění a zabití nepřítelem, byl více jak kdo jiný fyzicky namáhán. Mám za to, že v boji o Kyjev žádný velitel si nedokázal představit, co to znamená pro jednoho člověka, vydržet se sluchátky na uších den co den 24 hodin v jednom tahu, bez střídání, aby byl stále na příjmu a pohotový přijímat radiogramy a vysílat je podřízeným a nadřízeným. Co ty poruchy atmosferické, svištění, šumění, hukot a nevím co všechno ta obyčejná hlava musela vydržet, aby přežila tak dlouhou a těžkou válku. O hluchotu takového radisty nebyla nouze. Žádný voják na frontě, ať už byl v jakékoliv funkci neměl na růžích ustláno. Ale radista – dráteník – to asi měl nejtěžší. Kromě svých povinností radisty musel hodně pomáhat i osádkám tanků při opravě elektriky v tanku, jak tomu bylo v mém případě, neboť mezi tankisty specialisté na elektriku nebyli.“

 Jako důstojník čs. armády byl Vasil Jovbak vyznamenán mnoha bojovými vyznamenáními za odvahu a statečnost, kterou prokázal v mnoha bojích na frontě.

 Poválečná léta

 Po válce působil v jednotkách čs. armády v různých pozicích. Působil nejprve v Ostravě u tankové brigády, ale také ve Svitavách, Lipníku nad Bečvou, Moravské Třebové nebo Vyškově. V roce 1956 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. V dalších letech působil v Olomouci, několik let také na Slovensku v Košicích a Prešově. Koncem roku 1968 byl převelen do Kroměříže na funkci zástupce náčelníka štábu divize. V roce 1970 musel z politických důvodů z armády odejít s výsluhou ve výši 1200 korun. Až později byl po opakované žádosti uznán jako plně invalidní. Plné rehabilitace se dočkal až v roce 1990 a také povýšení do hodnosti plukovníka.

 Věnoval se také vlastenecké výchově především naší mladé generace a publicistické a spisovatelské činnosti. Vlastním nákladem vydal knihu o historii své rodné země pod názvem Podkarpatská Rus – Zakarpatská Ukrajina. Již od konce války potom připravoval ke knižnímu vydání rozsáhlý materiál o vzniku a bojích 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR. Hlavní zásadou autora při psaní bylo „Na nikoho nezapomenout.“ a „Každému podle zásluh.“ Vasil Jovbak jako přímý účastník bojů zařazený v sestavě tanků byl v každodenním kontaktu s veliteli rot. Všechny rozkazy, hlášení a zprávy šly přes radiostanici, kterou obsluhoval. Díky tomu se několikadílná kniha Pravda o 1. čs. samostatné tankové brigádě v SSSR stala vůbec prvním originálním a neanonymním svědectvím o bojích tankových jednotek v rámci 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Jelikož autor knihy řadu let narážel na nezájem vydavatelů, kniha byla vydána až v roce 1999 přímo nákladem autora.

 Podzim svého života strávil Vasil Jovbak jako zdravotně postižený válečný invalida v Kroměříži, obětavě pečoval o svou těžce nemocnou manželku. Poslední týdny svého života strávil v Domově pro seniory v Litomyšli, kde 2. března 2009 ve věku 86 let zemřel.

 

 

 

Autor: Bc. Miroslav Pořízek, Životní příběh Vasila Jovbaka, Kráceno Šárkou Novákovou