Třicátá léta 20. století v Evropě

Fašismus a nacismus ohrožoval demokracii a mír v Evropě.

Ve 20. a 30. létech dvacátého století Evropa prožívala poválečné ekonomické potíže a posléze hlubokou ekonomickou krizi. Politická scéna se radikalizovala na levém i na pravém křídle politického spektra. Rostla hnutí za sociálně spravedlivější uspořádání společnosti, ale současně i hnutí za řízení společnosti diktátorskými metodami.

K moci se postupně dostávali fašistické a polofašistické režimy, za kterých vláda jedince, diktátora, se opírala o armádu a policii. Umrtvovaly se parlamenty, tvrdě se potlačovala opozice. Československá republika jako jediný demokratický stát ve střední Evropě byla obklíčena diktátorskými režimy.

Fašistické a polofašistické režimy:

V Itálii Benito Mussolini
1922 – 1943

V Portugalsku gen. Antonio Salazar
1932 – 1968

Ve Španělsku gen. Francisco Franco
1936 – 1975

     

V Řecku gen. Ioanis Metaxas
1936 – 1941

V Rakousku Engelbert Dolfus
1932

a Kurt Schuschnigg
1934 – 1938

     

V Polsku maršál Józef Pilsudský
1926 – 1935

V Maďarsku admirál Miklós Horthy
1920 – 1944

V Německu Adolf Hitler
1933 – 1945

   

 

Německo, poražené v první světové válce, usilovalo o změnu Versailleské mírové smlouvy z r. 1919, kterou považovalo za nespravedlivou. Rozhodnutí velmocí ho zbavila kolonií, Sárska a části Porýní, které dalo pod přímou správu Společnosti národů a určilo zbrojní a jiná omezení. Začátkem roku 1933 v Německu uchvátil moc nacismus – nejdrsnější forma fašismu, který postavil svůj program nejen na odmítání parlamentarismu, ekonomického i politického liberalismu, ale na prosazování rasismu, antisemitismu, práva nadřazené germánské rasy nad méněcennými národy. Jeho agresivní rozpínavost se uskutečňovala pod heslem „Deutschland über Alles, über Alles in der Welt“ (Německo nade všemi, nade všemi ve světě).

Vlády v Německu se zmocnil Adolf Hitler (1933 – 1945), který svou moc opíral o vojenské nebo polovojenské organizace: o armádu, jednotky SS, SA, Hitler Jugend a Gestapo (tajnou policii).

V roce 1936 uzavřelo Německo s Itálií dohodu tzv. „Osu Berlín – Řím“.

Nacistický režim v Německu prosazoval svou moc a cíle násilím, terorem, válkou.
Teror prosazovaný německým nacismem dosáhl v historii lidstva nepředstavitelných forem, po milionech byli týráni a zabíjení bezbranní lidé v továrnách smrti – vyhlazovacích koncentračních táborech.
 
Jak reagovaly ostatní evropské státy?

Snahám demokratických států v Evropě, Francie, Československa, Anglie, o vytvoření dohod o kolektivní bezpečnosti se nedařilo.

Německo vystoupilo ze Společnosti národů, nechtělo se podřizovat mezinárodním pravidlům, nechtělo respektovat práva a zájmy ostatních států.

Sovětský svaz se objevil na evropské politické scéně jako nový stát. V r. 1934 byl přijat do Společnosti národů na základě pozvání 33 státu.

Polsko odmítlo jakékoliv jednání s SSSR a již v roce 1934 uzavřelo s Německem zvláštní smlouvu o neútočení a zmařilo uzavření Východního obranného paktu. Německo-polská smlouva o neútočení, podepsaná 26. 1. 1934, zahájila politiku sbližování sanačního Bekovského polského režimu s nacistickým Německem, vytvářela příznivé podmínky pro Německo k překonání jeho politické izolace v Evropě. Vypovězena byla Německem 28. 4. 1939 v souvislosti s přípravou útoku na Polsko, s požadavkem na Gdaňsk, který Polsko odmítalo.

Velká Británie prosazovala politiku usmiřování Německa za každou cenu (politiku appeasementu). Ovlivnila Belgii, Holandsko i skandinávské země, které odmítaly jakoukoliv účast v akcích kolektivní bezpečnosti.

Francie bez jakéhokoliv (i diplomatického) odporu nechala Německu obsadit demilitarizovanou zónu Porýní.

Evropské státy připustily agresi Itálie proti Habeši (Etiopii) v roce 1935. Franco zaútočil na legální republikánskou vládu ve Španělsku za podpory Německa a Itálie a za přihlížení bez jakékoliv intervence Velké Británie a Francie v roce 1936.

Ze všech snah o uzavření paktu kolektivní bezpečnosti zůstalo torzo: smlouva o vzájemné pomoci mezi Francií a SSSR a smlouva mezi Československem a SSSR z r. 1935, která byla vázána na pomoc Francie.

Smlouva o vzájemné pomoci ČSR – Francie byla po Mnichovu, začátkem roku 1939, Francií vypovězena.

Československo bylo jediný stát, který bral nebezpečí fašismu vážně a byl na válku připraven. Měl rozvinutý vojenský průmysl, a dobře vyzbrojenou armádu. Nejen vojáci, ale i občané byli morálně připravováni na obranu vlasti, na to, jak by se měli v době válečného stavu chovat.

Připravenosti čs. armády k obraně republiky  Pochodující jednotka četnictva, ukázka připravenosti a odhodlání bojovat   Odjezd záložníků k jednotkám ve dnech zářijové mobilizace roku 1938   Dělostřelci v palebném postavení   Čs. armáda byla dobře vyzbrojena   Jedna z pohraničních pevností, které byly důležitou součástí obrany Československa   Vojáci odjíždí do pohraničí na obranné linie odhodlaní bránit svou vlast   Přesun čs. vojáků do pohraničí   Vrchní velitel prezident E. Beneš na inspekci u armády   Sovětské delegace u čs. armády v rámci spojenecké smlouvy


Prameny – literatura:
Kvaček, Robert: Nad Evropou zataženo, Československo a Evropa 1933 – 1937, Svoboda, Praha, 1966