Střední východ – také v africké poušti bojovali Čechoslováci za vlast

Českoslovenští vojáci se proslavili při obraně obléhaného přístavu Tobrúku.

Boje 2. světové války probíhaly také na území severní Afriky a Blízkého východu, podle tehdejší anglické terminologie na Středním východě . Na této frontě bojovalo vojsko Itálie, Německa a vichistické kolaborantské Francie proti vojskům spojenců – Velké Británie, USA, Svobodné Francie, Indie, Austrálie, Nového Zélandu, Jižní Afriky, Polska a také Československa. Bojová činnost postupně probíhala podél pobřeží Černého moře v pásmu délky 1200 – 1500 km a v šířce 85 – 150 km, na území Egypta, Libye, Tunisu, Alžíru a Maroka, ale také na území Sýrie, kde došlo ke kapitulaci vichystických francouzských jednotek. Boje na této frontě začaly v polovině roku 1940 a trvaly do 13. 5. 1943, kdy bylo německé a italské vojsko na této frontě poraženo. Vichistické francouzské jednotky byly poraženy již dříve na území Sýrie, kterou britské vojsko okupovalo.

Do tohoto prostoru přicházeli různí českoslovenští emigranti různými cestami. Přicházeli sem důstojníci a vojáci, kteří odešli z protektorátu přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Rumunsko v době, kdy již nemohli uniknout přes Polsko.

Do vojenské skupiny vstupovali českoslovenští občané židovského původu nebo vyznání, kterým se podařilo uniknout před fyzickou likvidací německými nacistickými okupanty Československa. Další byli ti, kteří v tomto prostoru pracovali v zahraničních podnicích. Velkou skupinu tvořili příslušníci bývalého Českého a slovenského legionu v Polsku, který přešel do Sovětského svazu. Na Střední východ bylo na základě dohody s SSSR odesláno během roku 1940 a 1941 (do napadení SSSR Německem) okolo 600 důstojníků, poddůstojníků a vojínů v 10 transportech. Jestli vojenská jednotka měla na začátku října 1940 386 mužů, vzrostl její celkový počet postupně tak, že v době po boji u Tobrúku k 30.1. 1943, čítala na 1663 osob a z toho národnost česká 1663, slovenská 270, rusínská 19, maďarská 1, židovská 318, t. j.19%. ( počty zahrnují členy voj. misí, pluku a výcvikového střediska i ostatních části armády na SV. Podle: Toman Brod,Tobrucké krysy).

Československý pěší prapor 11. Východní

V létě 1940 se značnými těžkostmi se přesunula asi 200 členná skupina československých dobrovolníků ze Sýrie ovládané francouzským kolaborantským  vichistickým vojskem do Palestiny. Zde se začala formovat v utečeneckém táboře v osadě Az Sumeirija u syrských hranic československá vojenská skupina pod velením plk. Koreše. Jeho zástupcem se stal pplk. Karel Klapálek. Z tohoto tábora, který popisují pamětníci za značně nevhodný, se přesunula skupina do výcvikového tábora v Gedera, na palestinském území, který měl již charakter vojenského tábora. V tehdejší Palestině, mandátovém území Velké Británie, sídlil v městě Jeruzalémě čs. konzulát i čs. vojenská mise pod velením gen. Ondřeje Gaka – Mézla, který začal organizovat vojenskou jednotku.

Z vojenské skupiny byla vojenská jednotka zorganizována k 28. říjnu 1940 a dostala název: Československý pěší prapor 11 – Východní. Velitelem byl jmenován pplk. Karel Klapálek. Prapor se skládal z velitelství, roty pomocných zbraní a z 1 a  4. roty. Rota 2. a 3. zatím nebyla ustanovena.

Mapa Středního východ – Sev. Afrika – prostoru bojů čs. praporu

Než byla jednotka poslána na frontu, prodělala tvrdý výcvik v Judské poušti u města Jericha. Zahrnoval nejen vojenskou přípravu k boji, ale i adaptaci k pouštním klimatickým podmínkám. Podmínky byly mimořádně náročné pro své extrémní rozdíly v různých místech pouště a nadmořských výškách, vyznačovaly se nedostatkem vody a velkými denními teplotními rozdíly. Doba výcviku byla proto rovněž přípravou na boj s těmito nepříznivými podmínkami pro lidský organismus, zejména pro Evropany, kteří na ně nebyli zvyklí. Nejdříve byl prapor soustředěn v palestinském táboře Az Sumeiriji, později v táboře v Gedera nedaleko Jericha.

Když britská armáda přešla v prosinci 1940 do útoku a obsadila dosud italským vojskem okupované egyptské území, zmocnila se libyjské Bardie, Tobrúku a Benghazi a do 8. 2. 1941 postoupila k El Agheile, byl československý prapor 11. přesunut do Egypta do Sidi Bishr nedaleko Alexandrie a posléze do Aghami, předměstí Alexandrie. Zde byl v březnu 1941 pověřen hlídáním zajatců v zajateckém táboře, letiště, a přístavu.

V tu dobu dorazily poslední březnové a dubnové transporty r. 1941 ze SSSR Příslušníci těchto transportů již neprodělali zmíněný výcvik a po krátkém pobytu v Haifě byli přímo zařazeni k jednotce v Agami.

plk. Karel Klapálek, velitel čs. voj. jednotek na SV a SA První tábor čs. vojenské jednotky v Gedeře   srpen 1940, vojáci čs. praporu střídají britskou stráž v táboře Gedera

říjen 1940, z přehlídky v Gedeře  tropická výstroj vojáků, Pavel Vranský Namahavé je stavění stanu Ranní rozcvička v Judské poušti

První bojiště - Západní poušť a Sýrie

„Jakmile vstoupila Itálie do války po boku Německa, podařilo se ji ovládnout Středozemní moře a tlačila se na Egypt a Suezský průplav. Od roku 1940 do konečného vytlačení Němců a Italů z Afriky v roce 1943, se fronta několikrát převalila ze západu na východ a zpět. Důvodem byla velká vzdálenost frontových jednotek od zásobovacích přístavů a také zvláštnost pouštní války, kde silnice, železnice a obydlená místa byla u pobřeží a dále do vnitrozemí byla těžko hájitelná poušť. To umožňovalo obchvatné manévry a napadání nepřítele z boku a z týlu, střídavé výsledky boje pro jednu i druhou stranu.

Hitler vyslal na Střední východ německou armádu generála Rommela, po jehož příchodu, v únoru 1941, museli Angličané ustoupit a německo – italská vojska postoupila až k hranicím Egypta. Obešla však přístavní pevnost Tobrúk, která zůstala v rukou anglických obránců, jmenovitě – australské divize. Za této situace na frontě, odjela naše jednotka do západní pouště.....“ (Pavel Vranský: Krutá zima v Olchovcích a sladké hrozny v Hermonu, v: „Bojovali na všech frontách“. )

Po zakončení svých strážních povinností a přípravě v Egyptu, byl čs. prapor 11. Východní v květnu 1941 odeslán na první bojiště. Zúčastnil se bojů v rámci spojeneckých vojsk v  poušti na hranicích mezi Egyptem a Kyrenaikou (části Libye) proti italské a německé armádě, které se snažily probít k Suezskému průplavu. Po vybudování obranných postavení v záchytné druhé linii a po prvním křtu ohněm při bombardování byla jim svěřena ochrana letišť v těsné blízkosti fronty. Tento úkol plnila jednotka do poloviny června 1941.

Z Egypta byla jednotka převelena na 500 km vzdálené hranice mezi Sýrií a Palestinou, tehdy francouzským a britským mandátním územím. Terén byl hornatý, skalnatý a praporu byl svěřen obtížný úsek fronty od Baniasu k Středozemnímu moři. Nepřítelem, proti kterému bojovala, byly většinou jednotky francouzské cizinecké legie podléhající vichystické Francii kolaborující s Němci. Toto území bylo nutno obsadit dříve, než je obsadí postupující Němci. Při těchto bojích v horském pohraničním pásmu, při dělostřeleckém a minometném přepadu, měla jednotka první ztráty - padl vojín Haas, těžce zraněni byli vojíni Šil, Mancuška a Ondrák. Boje skončily kapitulací francouzských jednotek v půli července roku 1941.

Při obsazování Sýrie plnil prapor řadu úkolů, včetně strážní a hlídkové služby v pohraničním pásmu mezi Sýrií a neutrálním Tureckem podél řeky Eufratu. Během pobytu praporu na území Sýrie museli vojáci vytrpět teploty až přes 50° ve dne a 35° v noci, sužovaly je nemoci, jako malárie, žloutenka a jiné krátkodobé i vleklé choroby, kterými onemocnělo až 450 vojáků.

V červnu 1941 čs. vojáci se přesunuli do Sýrie (tehdy zahrnovala i dnešní Libanon), kde spolu s Brity, Australany, Jihoafričany, Indy, Svobdnými Francouzi bojov  ali proti jednotkám vichistických Francouzů.


hlídka v poušti, por. Klein s beduinským šeikem Syrie Djerabblous, 3. četa 3. roty u tureckých hranic Syrie, obranné postavení Agami, cvičná protiletadlová střelba

v prostoru Agami čs. vojáci chránili letiště, přístav a vojenské objekty Čs. vlajka symbol státnosti nad táborem v oase Sidi Bisher Čs. stráž v táboře Agami na západ od Alexandrie

 Čs. tančíky, projíždějí syrskou vesnicí Oslava narozenin prez. T.G. Masaryka 7. 3. 1941 v Sidi Bisher

 Tobrúk

Po obsazení Syrie následovalo náročné bojové nasazení československého praporu. Prapor se zúčastnil obrany strategicky důležitého přístavu - pevnosti Tobrúk, při kterém se vyznamenal. Přístav Tobrúk byl obklíčen ze strany pevniny jednou německou a třemi italskými divizemi. Čs. prapor tam byl dopraven po moři torpédoborci z přístavu Alexandrie. Tobrúk, kdysi pýcha Itálie - „zázrak vydupaný z pouštní vyprahliny“ byl v důsledku úporného dlouhodobého dobývání Němci v rozvalinách. V přístavu bylo potopeno 30 britských a italských lodí, byl pro velké lodě proto nepřístupný.

Československý prapor byl zařazený do sestavy Samostatné brigády karpatských střelců generála S. Kopaňského, která byla obranou Tobrúku pověřena. Praporu byla určena obrana úseku o délce 5,7 km a později přes 9 km na perimetru dlouhém po obvodu asi 55 km obklopujícím přístav, s hloubkou záchytných postavení 8 km. Úsek byl prošpikován stovkami větších a menších pevnůstek, jen některé byly spojeny mezi sebou zákopy. Mezi nimi byla umístěna kulometná hnízda, tzv. sangary, a maskované dělostřelecké baterie. Proti jednotkám praporu byly rozmístěny jednotky italské divize Brescia, které byly zesílené německými jednotkami. Němci drželi nejvyšší kótu v prostoru přiděleném praporu, kterou dobyli, než přišli Čechoslováci. Z této kóty ztrpčovali našim vojákům život. Prapor měl k dispozici 551 pušek, 84 těžkých a  lehkých kulometů 34 samopalů, 27 mínometů a granátometů, 30 protitankových pušek, 6 brencarierů a 44 různých dopravních a bojových vozidel. Na konci listopadu 1941 bylo v jednotkách praporu 697 mužů.

„30. října padl v kulometném sangaru náš první voják v Tobrúku, Gutfreund, Žid. Musel zůstat na pozorovatelně za nepřátelské palby, zatím co ostatní vojáci se mohli krýt. Byl těžce raněn a zemřel v náručí svého bratra....V listopadu a v prosinci padli další.“ (K. Klapálek)

I na tobrúckém bojišti museli vojáci bojovat s nepřátelskou přírodou – nejen vysoké teploty, stoupající ve dne až ke 40° a klesající v noci až k nule, ale i náhlé přívaly deště, které byly schopny zničit za několik málo hodin několika-týdenní namáhavou práci na vybudovaných pozicích.

Britská ofenzíva, která skončila osvobozením Tobrúku, začala 18. listopadu 1941 a skončila 10. prosince 1941.

Boj jednotky v závěru obléhání přístavu popisuje gen. K. Klapálek: „Dne 9. prosince za svítání ...útočné oddíly vyrazily vpřed průchody prostříhanými v drátěných zátarasech, samopaly a kulomety spustily své vytrvalé ratatata ... po uvolněné cestě se vyhrnuly pronásledovací tančíky a za nimi projela naše doprovodná děla. Výpad byl v proudu...Už k 7. hodině vylétly rakety, oznamující, že naši dosáhli nepřátelského postavení. Němci a Italové kvapně ustupovali...Opačným směrem se trousili kolem nás první skupiny zajatců.“

Československý prapor zůstal v Tobruku až do 7. dubna 1942. V době pěti a půl měsíce nasazení v Tobrúku, měl prapor 14 padlých a 81 raněných. Poté se přesunul do Palestiny do tábora Bath Galim.

Po odchodu čs. praporu v dubnu do Palestiny německé a italské vojsko v červnu 1942 při nové Rommelově offenzivě se posunulo zpět, dobylo Tobrúk a při tom zajalo na 30 000 vojálů tobrúcké posádky.

Koncem září 1942 převzal velení britské armády generál B. L. Montgomery, který v bitvě u El Alameinu (Egyppt) 23. října až 5. listopadu 1942 zasadil německým a Italským vojskům rozhodnou porážku. Tato bitva znamenala zvrat na této frontě. Rommelův Afrika korps i jeho italští a vichističtí spojenci museli v květnu 1943 africkou frontu vyklidit.

Časově se toto vítězství krylo s vítězstvím sovětských vojsk u Stalingradu. Obě bitvy, i když rozsahem a urputnosti rozdílné, předznamenávaly obrat války v neprospěch nacistického Německa. Německé armádě se nepodařilo dostat se k pro ni důležitým zdrojům nafty na Středním východě, ani na Kavkaze.

Tobrúk1941 po bombardování Bojové postavení čsl. vojáků na Tobrúckém obranném perimetru

čet. Julek Kalfus při obědě svob. Vinš v ochranném krytu Na hlídce Jan Stoklasa Tobruk2

aše rychlopalná protiletadlová děla v přístavu Tobrúk Vojáci před odchodem do západní pouště Ochrana stráže proti komáru – nosiči malárie

čs. Vojáci před odchodem do západní pouště Čs. vojáci v zákopech v Tobrúku Palebné stanoviště protiletadlového děla čs. vojáků v Tobrúku

 

Československý pěší prapor 11. – Východní byla naše první pozemní vojenská jednotka, mimo letců v Británii, která v té době účinně bojovala v řadách spojeneckých armád s německým nepřítelem.

Tou dobou se v Buzuluku organizoval a připravoval do boje 1. čs. samostatný prapor v SSSR. „Jako svým nejbližším kamarádům posílám při příležitosti oslav 28. října 1942 svůj srdečný pozdrav. Ujišťujeme Vás, že budeme po boku slavné Rudé armády bojovat tak, abychom se vyrovnali hrdinům od Leningradu, Stalingadu, Mozdoku a Rževa. Těšíme se na konečné zúčtování doma po boku kamarádů, kteří se vyznamenali u Tobruku, v Syrii a Egyptě.
Za čs. vojenskou jednotku v SSSR plk. pěchoty L. Svoboda.“

200. československý lehký protiletadlový pluk - Východní

Dne 22. května 1942 byl prapor posílen dalšími dobrovolníky a byl přeorganizovaný na 200. československý lehký protiletadlový pluk – Východní. Pluk měl tři prapory, spojovací a dílenskou četu. Jeho hlavní výzbroj tvořili 40 mm lehké protiletadlové děla. Velitelem pluku byl jmenován plk. Karel Klapále, velitelé praporu mjr. B. Kobliha, škpt. F. Zástěra a mjr. F. Novotný.

Vojáci pluku prodělali výcvik, připravovali se na nové úkoly vyplývající z nového charakteru jednotky. Pluk byl posílen o mobilizované Čechoslováky, kteří byli v té době na území spravovaném Brity. Mimo jiné přišli k jednotce technicky zdatní škodováci, pracující tam v podnicích Škoda.

Pluk byl určen k protiletadlové obraně a ochraně přístavů a jeho prapory působily v palestinské Haifě, syrském Bejrutu a posléze celý pluk v osvobozeném Tobrúku a na přilehlých letištích, kam se českoslovenští vojáci vrátili po druhé, koncem roku 1942. Čs. protiletadlový pluk zde působil až do léta roku 1943.

200. československý lehký protiletadlový pluk v Tobrůku vykonával proti-ledadlovou obranu přístavu a letišť v El Ademu a Bu Amude. Další jeho úkoly byly různé. Postupně chránili tobruckou železniční stanici, a další letiště v tomto prostoru. V polovině června 1943 se jednotky pluku přemístili do egyptského tábora Oassass, kde se k nim připojili příslušníci výcvikového střediska, posléze do přístavu Rudého moře Tewfik, kde se nalodili na parník Mauretanie a 5. července se vydali na plavbu okolo Afriky do Velké Británie, kde v přístavu Liverpoll zakotvili 12. srpna. Československá armádní jednotka ze Středního východu byla oficielně rozpuštěna a a její příslušníci byli začleněni do Československé obrněné brigády.

V Palestině zůstala československá vojenská mise, která se přeorganizovala na Československý administrativní štáb na Středním východě. Ten zajišťoval nábor československých občanů nacházejících se v této oblasti a postupně jich odesílala do Velké Británie.

Smutný je vojenský přesun v poušti  Po vzdušném boji v poušti  Po boji u Sidi rezegh

Další osudy vojáků ze Středního východu jsou spojeny s jinými československými jednotkami a jinými válečnými bojišti.

Již na podzim 1942 byla jednotce doručena výzva k dobrovolné přihlášce k čs. letectvu ve Velké Británii. Přihlásilo se asi 300 členů pluku, avšak sítem testů prošla asi polovina, která podstoupila koncem roku 1942 téměř stejnou cestu do Anglie jako celá jednotka později v druhé polovině roku 1943.

Letiště El Adem- italská letadla po bombardování Čs. vojáci v Beyroutském přístavu, 1942 Budování postavení

Zákop- palpost 1942 hřbitov v Tobruku -Na rozloučenou s Afrikou Poslední přehlídka 200. čs. lehkého protiletadlového pluku před odjezdem do VB

 

Začátkem roku 1943 příslušníky pluku potěšila zpráva, že jejich druhové v SSSR po roční přípravě v Buzuluku odjíždějí na frontu.

„Ke vstupu do bojových akcí po boku hrdinné Rudé Armády proti našemu smrtelnému nepříteli přijměte přání zdaru a válečného štěstí od Československého 200. lehkého protiletadlového pluku – Východního. Bijte je všude.“ (K. Klapálek)

Již v roce 1943 odjela skupina 17 důstojníků ze Středního východu do SSSR, která se dobrovolně přihlásila, aby posílila velitelské kádry v tvořící se čs. samostatné brigádě a zúčastnila se v září a říjnu bojů o osvobození Kyjeva. Byli mezi nimi František Fantl, Jindřich Fantl, kpt. Emil Grégr, por. Jiří Hein, npor. Jiří Stein, por. Bedřich Bas, npor. Ludvík Engel, ppor. D. Herz, a další. Rovněž později ve Velké Británii se časem řada bývalých příslušníků jednotky ze Středního východu dobrovolně přihlásila ke vstupu do čs. vojenských jednotek v SSSR, ve kterých pak bojovala od Karpatsko – dukelské operace až do konce války. Mezi ně patřil i velitel československého vojska na Středním východě plk. Karel Klapálek.

Českoslovenští vojáci na Středním východě získali respekt u spojeneckých spolubojovníků a jejich velitelů za svou statečnost, za své znalosti vojenské a technické, za své kultivované chování, což vyjádřili ve svých hodnoceních britští a spojenečtí vrchní velitelé, pod jejichž pravomoc 11. pěší prapor - Východní a 200. lehký protiletadlový pluk -Východní, spadaly.

„Vaše účast na úspěšném tažení v Severní Africe byla v poměru k Vašemu počtu veliká a všichni bez rozdílu hodnosti jste ukázali v konání bojových i jiných povinností přes nemalé obtíže, jak mnoho lze vykonat vůlí a účelnou spoluprací. Lituji, že odcházíte z mého velení. Jsem však jist, že, kamkoli budete poslání a jakékoli budou vaše úkoly, vždy znovu obhájíte dobré jméno, které jste si vysloužili na Středním východě.“ řekl na rozloučenou vrchní velitel Středního Východu generál L Wilson. (Firt L.)

Velitel plk. Karel Klapálek obdržel od anglického krále jedno z nejvyšších anglických vyznamenání - Distinguished Service Order za velení při obraně Tobrucké pevnosti.

Plk. Karel Klapálek obdržel kromě britské vyznamenání také čs. a polský válečný kříž.
Čs. válečný kříž obdrželo 11 důstojníků, 2 rotmistři, 14 poddůstojníků a 16 vojínů.
Medaili za chrabrost obdrželo 5 důstojníků, 5 poddůstojníků a 14 vojínů.
Polský válečný kříž obdrželi 2 důstojníci, 3 poddůstojníci a 2 vojíni.
Pochvalná uznání velitele mise: 12 důstojníků, 3 poddůstojníci a 2 vojíny.
Pochvalné uznání velitel praporu 33 příslušníků.

Padlí příslušníci 11. Pěšího praporu východního

Při tažení v Sýrii:
voj. Jiří Haas
 
V Tobrúku:
por. Karel Tržil( po torpédování lodi, kterou se plavil do Tobruku)
voj. MUDr. Ing. PhDr. Jiří Spitz
voj. Rudolf Kohn,
voj. Augustin Suder
čet. Rudolf Cífka
čet. Jaroslav Roznětínský
svob. Leo Gutfreund
svob. František Adámek
voj. Josef Kutal
svob. Karel Kaufman
voj. Ján Kapusta
voj. Vincenc Mesároš
vo. Jan Kijovič
čet. asp. Ing. František Vašíček
svob. Josef Vystrčil

Prezident Beneš dekoruje prapor pluku Východního po příjezdu do Anglie čs. válečným křížem 1939 Čestná stráž dekorovaného praporu

Prameny – literatura:
Klapálek Karel: Ozvěny bojů, Naše vojsko, Praha, 1968, 1987
Firt L. MUDr.: Od Eufratu až po Benghazi, Práce, Praha 1947
Brod Toman: Tobrucké krysy, Naše vojsko, Praha 2008
Brod Toman, Čejka Eduard: Na západní frontě, Naše vojsko – SPB, Praha, 1965
Hrbek Jaroslav: Rok 1942 na frontách druhé světové války, in Rok 1942 v českém odboji,     ČSBS, Praha, 1999
Čejka Eduard: Československý odboj na západě, díl 1, Magnet -Press, Praha, 1991
Kolektiv autorů: Bojovali na všech frontách, Vzpomínky židovských vojáků a odbojářů z druhé     světové války, OS MAGEN, Praha, 2007
Kulka Erich: Židé v československém vojsku na západě, Naše vojsko, Praha, 1992
Zdráhala Richard: Válčil jsem v poušti, N V, Praha 1