Sovětský Svaz – Východní skupina čs. armády v zahraničí

Tak se po odchodu z Polska přejmenoval bývalý „Český a slovenský legion v Polsku“. Skupina celkem čítala okolo 700 mužů.

Jedna skupina počtem 600 mužů pod velením pplk. L. Svobody 18. září 1939, po pádu Polska, přešla z Polska na sovětskou stranu u Husiatyna, kam postoupila Rudá armáda na základě smlouvy s Německem. Tato skupina Čechoslováků nebyla ozbrojena ani vystrojena, neměla charakter vojenské bojové jednotky. Byla však vojenským celkem a tento charakter si udržela po celou dobu internace, až do začátku budování čs. vojenské jednotky v Buzuluku.

První zastávka na území SSSR byl starobylý Kamenec Podolský, kdysi pevnost. Skupina byla ubytována v kasárnách. Pobyla si zde pouhý měsíc, než byla přesunuta dále.

Druhá velká skupina z Polska, 128 mužů a několika žen a dětí emigrantů, se již několik dnů před tím uchýlila na Volyň, do Kvasilova Českého a okolí. Tato část Volyně (dříve polská) byla obsazena Sověty. Tam našli vojenští i civilní běženci azyl u krajanů Čechů po dobu 7 měsíců. Volynští Češi, většinou zemědělci, si je rozebrali do rodin. Dospělí, zejména muži jim pomáhali v hospodářství. Zvolili si mezi sebou velitele por. Bohumila Nekvasila, který je organizoval aby se udrželi jako skupina a staral se o spojení s úřady.

Por. B. Nekvasil, velitel Kvasilovské skupiny W. Hofman, Paní Chramostová a pan Jozífek Ježek, u kterých bydlel mistr Hofman  

K této skupině vojáků z bývalého Legionu se připojili někteří emigrující pracovníci českých zastupitelských úřadů v Polsku a zaměstnanci českých podniků, zejména Škodovky. Připojil se také polský malíř Wlastimil Hoffman, který pobyt u Volyňských Čechů zdokumentoval v kresbách a který v kresbách zachytil všechny důstojníky a vojáky, příslušníky vojenské skupiny v SSSR, než se z ní stala jednotka (celý soubor uložen ve VHA).

por. Miroslav Vojkůvka, nemocný Ve vlaku „těplušce“ na cestě za hlavní skupinou 

Po 7 měsících, ještě před zahájením odesílání transportů čs. vojáků do Francie a na Střední východ, se Kvasilovská skupina spojila s hlavní vojenskou skupinou pplk. Svobody. Uskutečnilo se to 24. března 1940 na nádraží v Šepetovce, při přesunu hlavní části jednotky z tábora Jarmolince do tábora Oranki.

Východní skupina čs. armády vystřídala v SSSR několik internačních táborů. Po pobytu v Kamenci Podolském byla dne 17. října 1939 skupina přemístěna do Olchovců, na okraj obce, do tzv. kulturního střediska, ve kterém byli před tím ubytováni polští zajatci. Toto ubytování nezanechalo příjemné vzpomínky svou zanedbaností a zavšiveností. Zde se také oslavil první státní svátek po opuštění vlasti, 28. říjen. Za tři týdny dne 6. listopadu 1939 byla skupina přesunuta do Jarmolinců a zde prožila krutou zimu 1939-1940. Také materiální zajištění v táboře Jarmolince vzpomínali pamětníci jako nedostatečné. O tom, co se děje ve vlasti i ve světě, se dozvídali z rozhlasových zpráv. Rovněž udržovali spojení se skupinou na Volyni a s vyslanectvím v Moskvě. Zde pobyli čtyři a půl měsíce. 

Kamenec Podolský Olchovce – tábor, 30. 10. 1939,, Oranki, Suzdal Jarmolince – praní prádla

V březnu 1940 o Velikonocích opustila skupina tábor v Jarmolincích (Ukrajina), naložila se do „těplušek“ a vydala se vlakem na devítidenní cestu přes Kyjev směrem na sever přes Kursk až do Oranek, ležících 60 km od města Nižní Novgorod (tehdy Gorkij). Byl to první slušnější tábor a byl pro ně pečlivě připraven. Do Oranek, bývalého kláštera s kostelem, skupina dorazila 1. dubna 1940.

Po 7 měsících odloučení, při přesunu hlavní části skupiny z tábora Jarmolince do tábora Oranki se k ní připojila Kvasilovská skupina z Volyně. Bylo to na železniční stanici Šepetovka 24. března 1940.

Dne 8. dubna 1940 se začala naplňovat snaha vojáků, aby odjeli na frontu bojovat. Do Francie odjela první skupina s 45 příslušníky v čele se škpt. Fantou ve složení: 33 důstojníků, 1 rotmistr, 9 poddůstojníků a 2 vojíni. Bylo to v době, kdy Němci začali obsazovat Dánsko a Norsko a za měsíc 10. května vtrhla německá vojska do Belgie a Holandska. Takže druhý transport čs. dobrovolníků se již do Francie nedostal.

  v Šepetovce se spojily obě skupiny   Oranki, tábor   Oranki, muzikanti - vojáci skupiny

V Orankách si chovali i krávy na mléko a vepřové na maso  Důstojnická porada porada štábu skupiny

Dne 18. června 1940 se vojenská skupina znovu stěhovala, tentokrát do tábora ve starobylém poutním Suzdalu u města Vladimíru, kde byla ubytována v jednom z mnoha klášterů tohoto místa. Zde byla až do příštího roku do jara, kdy se opět vrátila do Oranek. To už byl zlomek z původní skupiny. Většina příslušníků byla postupně odeslána k čs. jednotkám působícím na západě, především na Středním východě.

  Suzdal, další místo internace Suzdal, jeden ze suzdalských kostelů

vstup do kláštera - tábora Loď Svanetia na které odplouvali příslušníci skupiny k zápasním jednotkám W. Hofman, portréty před odjezdem do Francie, 1. transport W. Hofman, portréty z Oranek před odjezdem z SSSR

V Sovětském svazu, i když měl dohodu o neútočení s Německem, bylo s příslušníky „Východní skupiny čs. armády“ jednáno jako s příslušníky spřáteleného státu se kterým měli uzavřenou smlouvu. Vojenská skupina zůstala v evropské části SSSR a českoslovenští dobrovolníci nebyli považováni za válečné zajatce. Jako příslušníci vojenské skupiny se nemohli zcela volně pohybovat v cizím státě do doby, než byla uzavřena dohoda o budování jednotky. V internačních táborech měli určený režim styku s místním obyvatelstvem a s povolením sovětského velitele tábora měli možnost pracovat v místních obcích. Materiálně byli zajišťováni Sověty. Režim vnitřního života skupiny určovalo její čs. velení. Vojáci prováděli vojenský výcvik a zorganizovali důstojnickou školu.

„Život v táboře stále stejný. Vykonáváme různé práce, jako úpravu okolí, sází se zelí, okurky, květiny, upravují se cesty v okolí a ve vesnici. Všemi pracemi, které konáme, se velmi reprezentujeme. Naši chlapci vše dělají důkladně a dobře. Okolo stromků v táboře jsou drny, okolo chodníků rovněž. Takže vše má jedinečný vzhled. Nezapomínáme ani na kulturní, osvětovou a tělovýchovnou činnost. Vojenský výcvik provádět nemůžeme, ale teoretické znalosti si chlapci den ze dne více osvětlují, zvláště v rotě nováčků a v důstojnické škole. Ani naši umělci nezahálejí … dva až třikrát týdně máme kino.“ (L. S. Deník z doby válečné, 30. 5. 1940, V Orankách.)

Poněvadž sovětský svaz nebyl ještě ve válce a českoslovenští vojáci se chtěli dostat tam, kde se bojovalo nebo bude bojovat, usilovalo velení, aby byli za pomoci sovětských státních orgánů postupně odesílání nejdříve do Francie. Tam však odešel pouze jeden transport, druhý transport do Francie byl již vzhledem k pádu Francie nabídnut do Velké Británie. Angličané ho nepřijali, v té době měli zájem pouze o letce a lékaře, vojenské osoby jiné specializace z čs. skupiny odmítali přijmout, proto z tohoto druhého „francouzského“ transportu do Anglie byli odesláni jen lékaři a letci. Ostatní transporty byly přesměrovány na Střední východ. Poslední transport byl odeslán v dubnu 1941.

Početní stav čs. vojenské skupiny v SSSR byl 755 osob. Celkem bylo odesláno v roce 1940-41 dvanáct transportů, tj. 662 mužů – důstojníků, poddůstojníků a vojínů, (navíc 12 žen a 6 dětí). V SSSR zůstalo z vojenské skupiny okolo 90 příslušníků, kteří byli určeni jako instruktoři a velitelé budoucí vojenské jednotky v SSSR.

Vojáci ze SSSR posílili tak čs. vojenskou jednotku ve Francii a zejména na Středním východě. Po ukončení bojů na Středním východě se většina z vojáků dostala do Velké Británie.

Mnozí z těch, kteří byli odesláni, se později vrátili do SSSR, aby posílili velitelské kádry 1. čs. samostatné brigády před bitvou o Kyjev a osvobozováním západní Ukrajiny v roce 1943, později v roce 1944 do armádního sboru před Karpatsko – dukelskou operací a osvobozováním Slovenska. Rovněž 21 letců přeletělo z Velké Británie do SSSR do tvořící se letecké jednotky. Tato skutečnost byla svědectvím existence jedné zahraniční armády za války, s jedním vrchním velitelem prezidentem Benešem, ať již její jednotlivé části bojovaly na různých bojištích.

Na jaře 1941 došlo k navázání spolupráce Sovětské vojenské zpravodajské služby s československou, jejíž představitel plk. Heliodor Píka vedl jednání v Istanbulu. Dne 26. dubna plk. Píka se svými spolupracovníky přijel do Moskvy. Tato mise byla neveřejná až do napadení SSSR Německem dne 22. června 1941.

Dohoda uzavřená po napadení SSSR Německem dne 18. července 1941 mezi československou vládou v Londýně a sovětskou vládou o obnovení diplomatických styků a o vytvoření československých vojenských jednotek na území SSSR dala možnost, aby se začala organizovat československá vojenská jednotka na území SSSR.

Prameny – literatura:
Svoboda Ludvík: Deník z doby válečné, Mladá fronta, 2008, Praha.
Svoboda Ludvík: Cestami života II, Ottovo nakladatelství, 2009, Praha
Kolektiv autorů: Bojovali na všech frontách, Vzpomínky pamětníků, OS MAGEN, Praha, 1997
Obrázky ze soukromého archivu