Záložní pluk v Buzuluku

Do záložního pluku přicházeli další dobrovolníci do čs. armády.

Po odjezdu 1. čs. samostatného polního praporu na frontu 30. ledna 1943 zůstal v Buzuluku záložní pluk a týlové jednotky. Záložní pluk byl formálně ustanoven 1. února 1943. Velitelem záložního pluku byl od začátku jmenován plk. Jan Kratochvíl, do jeho příjezdu k jednotce z Británie 4. dubna 1943 ho zastupoval npor. Jaroslav Dočkal z oranské skupiny.

Do Buzuluku přicházeli další dobrovolníci - většinou Ukrajinci, resp. Rusínové z Podkarpatské Rusi, propuštění z pracovních táborů – gulagů, do kterých byli odsouzeni v letech 1938 - 1940 jako občané Maďarska za nedovolený přechod hranic. Mezi nimi byly i ženy.

Poznámka: Po okupaci Podkarpatské Rusi se její občané stali maďarskými občany. Muži byli povolávání do armády. Protože nechtěli sloužit v maďarské armádě a proto, že očekávali lepší životní podmínky, odcházeli ilegálně do SSSR. Dožili se hlubokého zklamání. Život v táborech povětšinou na Sibíři a na severu za polárním kruhem, v tvrdých klimatických podmínkách, při nedostatečné stravě a hrubém zacházení mnozí nepřežili.

Vojenská úmluva z 27. září 1941 mezi ČSR a SSSR umožňovala jim jako československým občanům se přihlásit do čs. armády.

Náčelník vojenské mise, plk. Heliodor Píka, využíval všechny své diplomatické možnosti, aby byli informováni o této skutečnosti v těch nejodlehlejších pracovních táborech a aby byli propouštění.

K 8. dubnu mělo náhradní těleso (tj. záložní pluk a náhradní rota) celkem 1894 lidí, z toho více než 75 % (1422 ) tvořili Zakarpatští Ukrajinci (resp. Rusínové). V Buzuluku se zotavovali ze špatného zdravotního stavu a prodělávali výcvik. Připravovali se intenzivně k doplnění vojenské jednotky na frontě. Někteří absolvovali poddůstojnický kurz, někteří důstojnickou školu, která byla založena začátkem dubna 1943.

Po utrpení v pracovních táborech – gulazích – ve kterých mnozí jejich druhové nepřežili, prokázali mimořádnou morální sílu a vlastenectví, přihlásili se na frontu a bojovali za Československou republiku, kterou považovali za svůj stát. Začátkem května 1943 náhradní pluk o síle 1410 mužů a žen (20 důstojníků, 5 rotmistrů, 57 poddůstojníků, 1316 vojínů a 12 žen) odejel do Novochopersk a připojil se k bojovníkům od Sokolova.

V Buzuluku zůstalo, i po odjezdu záložního pluku, náhradní těleso zahrnující náhradní a výcvikovou rotu. Zůstaly také tylové útvary, jako opravárenské dílny, ve kterých pracovali starší dobrovolníci a starší ženy, většinou jako civilní zaměstnanci. V místní nemocnici bylo zvláštní oddělení, pro čs. vojáky raněné na frontě, kteří se zde doléčovali. Oddělení vedli čeští a slovenští lékaři a zdravotní sestry.

V Buzuluku zůstal i dětský domov pro děti rodičů sloužících v jednotce nebo bojujících na frontě. Odrostlá mládež, která splnila svou školní povinnost, vstupovala do armády jako vojíni – elévové (učňové), procházeli výcvikem a různými kurzy, např. jako spojaři a vykonávali účinnou službu při štábech jednotlivých útvarů. Zejména v pozdější době v Jefremově, blíž k frontě, kam se náhradní části přesunuly v roce 1944 v souvislosti s organizováním armádního sboru.

  Tátové a mámy bojovaly, o děti se staraly vychovatelky oddělení větších dětí, některé již chodily do školy budoucí vojíni elévové

Rodina Raichlova, rodiče pracovali v týlových jednotkách, syn Vlastimil byl odveden a dcera Věra chodila do školy, později odvedena jako vojín elév k záložnímu pluku přicházely další ženy, především z Podkarpatské Rusi. Jejich výcvik byl stejně náročný jako u mužů Z buzuluku odejely na jaře 194Do Novochoperska k 1. čs. samost. brigádě, přišli další dobrovolníci, především Podkarpato-Rusíni, ti pak odejeli na jaře 1943 do Novochoperska k 1. čs. samost. brigádě

Prameny - literatura:
Miroslav Brož: 1. československá samostatná brigáda a osvobození Kyjeva a pravobřežní Ukrajiny, ČSOL, Praha, 2013.
Richter Karel: Československý odboj na východě, FMO, MAGNET-PRESS, s. p.,Praha, 1992
Svoboda Ludvík: Z Buzuluku do Prahy, Mladá Fronta, první vyd., Praha, 1961