Československá obrněná brigáda ve Velké Británii

Bojové nasazení čs. Obrněné brigády je spojeno s pevností – přístavem Dunkerque.

Československá smíšená brigáda ve V.B.

Dne 12. srpna 1940 byla založena Československá smíšená brigáda z vojáků, kterým se podařila evakuace po pádu Francie v počtu 3274 osob, prvním velitelem se stal gen. Bedřich Neumann – Miroslav. Brigáda byla zařazena do jednotek obrany Velké Británie, plnila úkol proti nepřátelským výsadkům a jako záloha obranných postavení ve střední Anglii a na pobřeží v jižní a východní Anglii. Vojáci brigády procházeli výcvikem a přípravou k nasazení do boje.

Československá samostatná obrněná brigáda ve V.B.

Dne 1. září 1943 po příchodu čs. vojáků ze Středního východu do Velké Británie byla brigáda reorganizována v Čs. samostatnou obrněnou brigádu, jejímž velitelem byl jmenován generál Alois Liška. Z pozemní vojenské jednotky odcházela řada vojáků z různých důvodů, mimo jiné doplňovali velké ztráty čs. letectva po přeškolení na členy posádky. Brigáda proto nedosahovala plného stavu a byla doplňována v průběhu svého trvání ze zajatců z protektorátního vládního vojska nasazeného k strážní službě na italském území. Její příslušníci ve větším počtu se nechávali zajat při nejbližší příležitosti. Obdobně byli zařazováni do brigády zajatí Češi, kteří pocházeli z obsazeného pohraničí, zejména ze Slezska a byli nedobrovolně odvedeni do německé armády.

Obléhání pevnosti Dunkerque

V září 1944, po invazi spojeneckých vojsk do Francie 6. června 1944, byla brigáda přepravena do Francie, kde byla soustředěna v prostoru Falaise, k dozbrojování a doplnění stavu vojáků. Posléze byla pověřena obléháním námořní pevnosti Dunkerque, kterou obléhané Německé jednotky úporně bránily, i když se dostaly do týlu fronty.

Ze 7. na 8. října 1944 vystřídala československá obrněná brigáda skotskou brigádu a převzala odpovědnost za celou oblast Dunkerque. Úkolem obrněné brigády bylo uzavřít nepřítele v dosavadním postavení, nedovolit, aby prolomil kruh obklíčení. Naopak různými útočnými formami ho přinutit, aby zanechal dalšího odporu a vzdal se. Brigáda nemohla vzhledem k močálovitému terénu využít ke splnění tohoto úkolu své hlavní úderné síly – tanků. Brigáda neměla k dispozici podpůrné síly, které by mohly německou posádku skutečně vážně ohrozit – letectvo, výsadkové jednotky a těžkou ženijní techniku. Tato situace brigády vyplývá z vyjádření hlavního velitele této fronty D. Eisenhowera.

D. Eisenhower uvedl: „Dunkerque byl obklíčen, a protože použití jeho malého přístavu nebylo důležité, neuznal jsem, aby se mělo vyvinout velké úsilí k jeho dobytí...“ Spojencům prostě stačilo, že nacistická posádka je v Dunkerque uzavřena a že má bráněno, aby svými výpady rušila týl invazních vojsk. Přesto šlo o odpovědný úkol, který v případě selhání mohl ohrozit další plány spojeneckých vojsk.

Pod pravomoc velitele brigády patřily také jiné spojenecké svazky, např. 107. Britská protiletadlová brigáda, kanadský a britský pluk těžkého protiletadlového dělostřelectva, útvary polního dělostřelectva protitankových děl nebo britský pluk těžkých tanků Churchill. Tyto jednotky se často střídaly.

Boje Čechoslováků u Dunkerque se měnily mezi klidnými obdobími a prudkými střety. Vojáci, kteří přišli k brigádě ze Středního východu a bojovali v Tobrúku v obležení, byli nyní obléhateli. Ze strany Němců docházelo k silným dělostřeleckým přepadům a bojovým výpadům. K jednomu z největších našich útoků došlo symbolicky 28. října 1944 a skončil pro naše vojáky úspěšně, uvádí se 350 nepřátelských zajatců a 150 mužů nepřítele padlo. Podobný útok, který se uskutečnil o několik dni později, zastihl Němce připravené a skončil neúspěšně.

Celkové číslo ztrát nepřítele za dobu obklíčení Dunkerqu je mnohem vyšší, přes 500 padlých a 1550 raněných německých vojáků.

Němci v obléhané pevnosti kapitulovali až 9. května 1945, až po celkové kapitulaci německé armády.

Českoslovenští vojáci byli přiděleným bojovým úkolem téměř na konci války zklamáni. Jejich jediným přáním v této poslední fázi války na západní frontě bylo pronikat se svými tanky na východ a přibližovat se k hranicím vlasti. Žádosti velení brigády, aby se mohla účastnit osvobozování území naší republiky, nebylo velením spojeneckých vojsk vyhověno. Mohla pouze vyslat symbolickou skupinu 140 mužů, kteří vztyčili vlajku na čs. státních hranicích.

Celkem ztratila Československá obrněná brigáda při bojovém nasazení 190 padlých a 461 raněných vojáků.

Prameny – literatura:
Čejka Eduard: Československý odboj na západě, I. díl, MO. MAGNET PRESS, 1992
Maršálek Zdenko, Hofman Petr: Dunkerque 1944 – 1945, Praha 2011
Kolektiv autorů: Bojovali na všech frontách, Vzpomínky židovských vojáků a odbojářů z druhé světové války, OS MAGEN, 2007